Je možná trochu zvláštní ptát se takto básníka, který se už v tak raném věku stal klasikem, „jenž tvoří moderní romantismus, přičemž plní 1prekurzivní kolumbovskou misi“.

Přesto se zeptám – jaké to je, být srovnáván s osobnostmi typu Wisławy Szymborské, Zbygniewa Herberta či Tadeusze Różewicze? To, co říkáte, je milé, ale klasik by měl mít šediny nebo být aspoň holohlavý. Poslední dobou jsem si všiml, že polští básníci hodně rychle stárnou, a začínám mít podezření, že předčasné stáří je u nich záměrné. Barví si vlasy na šedo, nebo užívají prostředky, po nichž vlasy padají, protože vědí, že výbor pro Nobelovu cenu se soustředí především na lidi staršího věku.

Všichni básníci, které jste zmiňovala, jsou velkými osobnostmi. Ale nemám pocit, že by kdokoli stavěl mě, jedenatřicetiletého, do jedné řady s nimi. Spíše jde o to, že část kritiků slyší v mých básních ozvěnu jejich psaní, či lépe jakousi odpověď, často polemickou, na vize světa, poezie, básníka, jazyka, které oni nabízejí.

Z oné trojice mám nejblíže k Różewiczowi, který mezi polskými poválečnými básníky riskoval nejvíce – po holocaustu ohlásil smrt poezie a z trosek civilizace a kultury se rozhodl vystavět ji znovu. Tím, že ji zbaví umělé krásy. Že ji slepí ze zbytků. Snažil se o maximální jednoduchost, čistotu, askezi. Cena, jakou mi Różewicz před pár lety udělil, pro mě byla potvrzením toho, že máme podobnou vizi kultury, přestože naše idiomy, jak sám Różewicz zdůraznil v jednom z rozhovorů, jsou značně odlišné.

Ve vašich básních lze vysledovat návaznost nejen na Różewicze, ale i na básníky mladší, bouřící se – Marcina Świetlického nebo Rafała Wojaczeka, přestože u vás chybí vzpoura proti pravidlům či politice. Neměl jste strach, že to, co píšete, nesedí k hlasu vaší generace?

Samozřejmě, Świetlicki byl kdysi mým básnickým idolem. Nyní už ho čtu s odstupem, ale pořád myslím, že je to výtečný autor. Jeho vzpoura je něčím jiným než vzpoura u Wojaczka, který naprosto vážně kladl svůj život na oltář poezie, ostatně spáchal sebevraždu. Świetlicki si od role trpitele drží odstup, přestože na modernistickém mýtu básníka úspěšně cizopasí.

Mě taková krvavá vzpoura, přestože je ona krev z rajčat, nezajímá, postava prokletého básníka mi zavání veteší, kýčovitým představením, v němž postava autora jako soukromé, mimotextové osoby je stejně důležitá jako tvorba, ba někdy mnohem důležitější. Umělecké dílo nepotřebuje být posilováno šíleným životopisem. Hlavní je text.

Mé básně jsou plné pochybností týkajících se toho, jak je svět uspořádán, kdo jsem a zda existuje nějaké spojité já. Vzpouru chápu jako nesouhlas se setrváním v jistotě, v rutinním myšlení, v dialektice ba dokonce antropocentrizmu. Vyjádřením takové vzpoury je u mě častá snaha být empatický, vyjít ze sebe. Vzpoura a empatie jsou dvě strany téže mince, siamská dvojčata.

A co se týče strachu před očekáváním mé generace: zaprvé, nepíšu pouze pro ni. Nemám vyprofilovaného příjemce, nevyrábím kosmetiku ani tampóny, nezaměřuji se na konkrétní cílovou skupinu. Zadruhé, myslím si, že ve svých básních, stejně tak jako v esejistických textech, se zabývám právě základními problémy současného člověka – které ho zajímají mnohem více než smutek básníka, jenž trpí za milióny a chce se zabít, protože mu nikdo nerozumí – čili otázkami naší falešné reality, zániku všemožných axiologií o tělesnosti, o pornografizaci života.

Někteří kritici o vás hovoří jako o básníkovi metafyzickém a konzervativním…

Nazývají mě konzervativcem, protože v mých básních se objevují slova jako pravda, dobro, zlo, víra nebo svědomí. Pro mě to však není výrazem starosvětskosti, ale základní povinností umění každé doby. Jestliže budeme stejně jako postmodernisté tvrdit, že neexistuje pravda mimo jazyk, umění ztrácí význam. Stane se z něj estetická hračka. Výraz metafyzická poezie mě nerozčiluje, i když je patetický. Poněvadž každá skutečná tvorba je přirozeně metafyzická, vzniká z hladu po smyslu, svědčí o potřebě vyrovnat se s něčím, co nás přesahuje, s něčím ať už temným či světlým, v každém případě nesrozumitelným. Nejdůležitější však je, aby ten hlad byl manifestován v jazyce adekvátním době, v níž žijeme, světu, který vidíme za okny, v televizi, v sobě.

Vašim básním nechybí ulehčující humor a možná že právě ten čtenáře zachraňuje před depresí.

Literatura bez ironie a humoru je mrtvá. Mluvím o ironii, jež je imanentní součástí našeho pohledu na svět, o ironii tragické, která nemá nic společného se srandičkami, jež jsou v nové poezii tak rozšířené. Herbert v jedné básni psal, že současní umělci rozbíjejí podpatky bůžka ironie a sypou si ho do jídla. Takovou ironii – rozemletou, zploštělou, trivializovanou a hloupoučkou v poezii netoleruji. Smysl pro humor chrání autora před směšností. Věrohodnou současnou metafyzickou báseň si představuji právě jako báseň plnou ironie, sebeironie a humoru, který vyvažuje tíhu otázek, jež si básník klade.

Mám pocit, že tradice i typické polské symboly jsou pro vás velmi důležité. K tradici samozřejmě patří také náboženství a Bůh. Co pro vás znamenají? Tím spíše, že jste vyrůstal zrovna v Polsku…

Nejen polská tradice, ale všeobecně evropská tradice je pro mě velmi podstatná. Tradice ne jako soubor norem a příkazů, ale jako společný prostor mýtů či intelektuální základna, která nám umožňuje se dorozumět. Budu citovat Eliota, že čím více je dílo ponořeno do tradice, tím větší šanci má být novátorské. Tedy pod podmínkou, že tradice se čte, interpretuje a nepřejímá do víry. Nezapomeňme, že křesťanství je evropským dědictvím, a ne zbožím s nálepkou polský výrobek. Je to souhra náhod, že v Polsku více než 90 procent obyvatel deklaruje nejen svou víru, ale taktéž příslušnost ke katolické církvi. Určitě na to měla vliv naše historie, s řadou okázalých proher, které národ utvrzovaly v pocitu, že tak velká oběť nemůže být beze smyslu, že musí mít eschatologický význam. Literatura polského romantismu vytvořila základy polské martyrologie.

Víra je pokaždé věcí velmi individuální, intimní, a proto bych se neodvažoval hovořit o religiozitě celého národa, o disharmonii mezi světonázorovými deklaracemi a každodenním chováním. Až příliš často naříkám, než abych měl právo hodnotit druhé. Kdysi jsem měl potřebu se se svým katolickým vychováním vyrovnávat a stopy toho zůstaly v několika básních. Czesław Miłosz v Teologickém traktátu píše: „Mějte pochopení pro lidi slabé víry / Já také jednoho dne věřím a druhého ne.” Hrdina mých básní, když už se onou otázkou zabývá, spíše tvrdí: v tu jednu a samou chvíli věřím i nevěřím. Víra i nevíra se navzájem podmiňují. Dovolím si tvrdit, že čím větší nevíra, tím větší stesk za vírou. A víra může být jenom steskem.

„Nevím, kým jsem, ale vím, kým nejsem, nejsem sebou.“ Možná už jste na tuto otázku nalezl odpověď.

Nevím, ale věřím, že mi to Bůh nedovolí. V péči o mě, o sebe, o polskou poezii, amen. (smích)