Článek
Slovo výtvarník je v tomto případě na místě. Autor dokáže namalovat obraz klasických forem, přesto ho nelze nazvat jen malířem. Umí vytvořit trojrozměrný objekt, ale není pouhým sochařem. Zvládne i grafickou tvorbu, ale pojmenovat ho grafikem by bylo příliš nepřesné.
Z výše uvedených výtvarných technik si totiž vybírá jen to, co ho v daný moment zaujme. To posléze přetvoří podle sebe. Kurátor Martin Dostál na vernisáži zdůraznil, že Votruba hledá další a další světy a vychází nejen z americké popartové estetiky, Pollockova barevného ukapávání, ale i z japonské umělecké tradice, jako je třeba tušová kaligrafie či komiksy Manga. Kromě toho je třeba připočíst i českou kreslířskou školu počínaje Ladou přes Nepraktu až k Renčínovi či Bornovi.
Stylový rozptyl děl je značný. Vedle abstraktní malířské tvorby stojí popartové srdcové meditace, figurativní tvorba v japonském stylu i prostorové objekty. Jako Votrubův umělecký manifest by mohl sloužit portrét britského muzikanta Davida Bowieho na plátně. Stejně jako tento hudební chameleon, který experimentoval s vlastní identitou i styly, autor experimentuje s výtvarnou formou.
Pokud bychom hledali ideálního představitele postmoderní výtvarné tvorby, Votruba by byl na tuto roli kandidátem. Bere si totiž za ideová i výtvarná východiska klasické formy, aby je posléze prostřednictvím uměleckého díla vysvětloval soudobým způsobem.
Pokud je jednou z definic post moderny tvrzení, že každá věta může být pravdivá ve vhodném režimu řeči, můžeme ji parafrázovat a napasovat na vystavované práce. Totiž že jakékoli z prezentovaných děl má estetickou pravdivost ve správně zvoleném výtvarném kontextu. A to Votruba dokáže s jistotou.