Článek
Základem příběhu je skutečná událost masové vraždy, která se odehrála poblíž obce Lověšice u Přerova v červnu 1945. Na tamním nádraží se 18. června potkaly dva transporty. V jednom se vraceli karpatští Němci, Slováci a Maďaři, odsunutí během války do Sudet, zpět do Dobšiné a dalších slovenských domovů.
Ve druhém z Prahy jeli příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky, bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru, pod vedením poručíka Karola Pazúra. Ten nabyl přesvědčení, že v prvním transportu jsou němečtí fašisté, kteří se podíleli na vraždění slovenských partyzánů.
Z jeho rozkazu bylo z transportu odvedeno téměř tři sta osob, většinou žen a dětí. A na místě zvaném Švédské šance pak bez jakýchkoli důkazů i soudu byli všichni postříleni. Událost posléze vyšetřovaly orgány NKVD, které ji důsledně zametly pod koberec.
Inscenace pracuje především s výslechy z dochovaných protokolů vojenské prokuratury v Bratislavě. Vypovídají v nich jak ti, kdo se podíleli na hromadné popravě, tak obyvatelé Lověšic, kteří se zúčastnili nařízeného kopání hromadného hrobu, přeživší příbuzní a známí obětí z transportu a další „očití svědci“.
Ostinátním motivem jejich výpovědí je tvrzení, že nikdo nic neviděl, neslyšel, na místě nebyl. „Více nemám k tomu co podotknouti,“ opakují postavy monotónním hlasem.
Mluvící hlavy
Režisér Jiří Havelka zvolil pro online podobu Očitého svědka záměrně formu zřetězení videozáznamů, kdy k divákům promlouvá vždy jen jedna tvář z obrazovky. Na jedné straně je to působivé, na druhé se „mluvící hlavy“ staly pro mnoho lidí už téměř traumatizujícím fenoménem. Výpovědi jsou nastříhané do velmi krátkých sekvencí, takže zpočátku není ani snadné se v postavách a příběhu zorientovat.
Herci jsou vedeni k neosobnímu tónu i výrazu, ale i skrze strnulost jejich výpovědí prosvítá vnitřní nervozita v modulaci hlasu, zadrhávajícím rytmu promluvy, roztěkaném či naopak okázale klidném kouření a v řadě dalších signálů ozvláštňujících jednotlivé projevy. Je to divácky osvěžující a zlidšťující, protože monotónnost výpovědí se po čase stává únavnou.
Divák, který si zakoupí elektronickou vstupenku ve výši 150 korun, má ale kromě zhlédnutí filmu i další možnosti. Především si podle své volby vyslechnout jednotlivé výpovědi v jejich úplnosti, vracet se k nim a porovnávat jejich hodnotu. Je otázka, kolik diváků tuto aktivitu vyvine, ale rozhodně stojí za to. Stejně tak jako nahlédnutí do množství dokumentů, které se k lověšickému masakru vážou a které jsou rovněž na webu dostupné.
Kromě nastolené otázky odpovědnosti za lověšickou hromadnou popravu nevinných obětí tak inscenace přináší i novou formu, vybízející diváka k vlastní aktivitě pro dosažení co nejúplnějšího prožitku tématu. Vstupenka ho opravňuje vracet se na stránku po celých třicet dní. A putování do hloubky události, odkrývající zároveň zrůdnost totalitního právního řádu, snažícího se celá léta hrůzné události ututlat, je daleko víc vzrušující a znepokojující než pouhé zhlédnutí filmu. Ostatně Havelkův projekt s aktivitou diváků počítá.