RECENZE: Spisovatelka Paula Hawkinsová úspěch Dívky ve vlaku nezopakovala

Hawkinsová mnohé z minulé knihy opakuje. Znovu použila prostředí klidného britského venkova, který je světem sám pro sebe a má vlastní pravidla existence. Neopomněla ani blátivou atmosféru, z níž čiší vlhkost a pach hlíny. Opakuje se však zejména ve formě, se kterou jí tentokrát poněkud ujela ruka.

Kdyby byl román předveden na jevišti v podobě střídajících se postav na scéně, přičemž každá by si odbyla svůj dvouminutový monolog a odešla, možná by to fungovat mohlo. Na papíře je však postav tolik, že jejich krátké nasekané promluvy nedrží děj pohromadě a celek tak sklouzává k nonsensu a především nudě.

I tentokrát stojí ve středu děje ženy, které řeší existenciální problémy, problémy ze záhadné minulosti, jimž postupně máme přijít na kloub. Děj se však natolik vleče, že je těžké zůstat zvědavý. Ženy jsou u Hawkinsové v roli obětí i v roli vyšetřovatelky. Jsou to buď silné osobnosti, anebo úplné trosky. Muži v knize vystupují zřídka a ve velmi negativním světle, nejčastěji jako tyrani a primitivové.

Paradoxně je text stylisticky náročnější než předchozí Dívka ve vlaku. Ta však byla dějově natolik zajímavá, že jí to byl leckterý čtenář ochoten odpustit.

Jako relativizující prvek děje Hawkinsová minule využila alkoholismus. Vyprávění postavy, jež většinu času prožije pod vlivem, je relativně dostatečné. Tentokrát autorka nastolila téma sebevraždy.

Ženy páchají už roky v říční tůni sebevraždu. Čin, při kterém je však nikdo neviděl. Je tedy otázkou, zda skákaly dobrovolně, nebo jim k tomu pomáhal někdo jiný.

Román Do vody začíná momentem, kdy krátce po sobě skončí mrtvé v řece dvě ženy, které zdánlivě neměly k dobrovolné smrti důvod a existovala mezi nimi provázanost. Stane se tak ale v řece, která má temnou pověst. Ve vodě, v níž před stovkami let končily ženy obviněné z čarodějnictví a údajně má moc přitahovat takzvané potížistky.

Hawkinsová přimíchala do děje odkaz na minulé časy, na dobu, kdy se pořádaly hony na čarodějnice, což funguje jako atraktivní prvek, bohužel však jediný. Postavy jsou sice efektivně nečitelné, každá má svou podivnost a tajemství, nicméně v momentu, kdy je jich tolik a každá je v podstatě nespolehlivou vypravěčkou, dochází k rozpadu děje, navíc umocněného vleklostí vyprávění a roztříštěností promluv. Výsledkem je uondaný příběh, jemuž chybí minimální dynamika a do cíle se hrabe jen velmi těžce.