Článek
Kolektivním dílem je i výstava, která v bývalých výrobních halách do 24. května nabízí tvůrčí bilanci této osobité umělecké kolonie. Role kurátora se ujal historik umění Karel Srp a díky jeho zkušenosti nevznikla nějaká improvizace, ale expozice s promyšlenou dramaturgií, mapující současnou pražskou výtvarnou scénu.
Ironie se na výstavě objevuje v různých podobách, občas jako katarze, jindy jako deprese
České umění bývá někdy charakterizováno jako lyrické a poetické, ovlivněné Máchovou senzualitou, Erbenovou baladičností, Theodorikovou mystičností a Šímovou fantazií.
Tuto linii divák na výstavě zaznamená v různých návratech k romantismu a imaginativní malbě, jak ho naznačují vystavené obrazy Tadeáše Kotrby nebo Martina Matouška.
Na výstavě se představil také Martin Šilhán.
Ale vedle toho existoval vždy přítomný expresivní proud, ostatně málokdo v Evropě s takovou jasnozřivostí pochopil nové umění Eduarda Muncha jako čeští malíři na začátku 20. století. K expresi se české umění pravidelně vracelo, formou grotesky i expresivní figurace.
Jakub Janovský v obraze 99 pragováků sepisujících zvací dopis Brežněvovi vytvořil dav lidí v odění Ku-klux-klanu, ale typicky bílou barvu vystřídaly pohřební černé kápě. Z kartáčů sestavený trůn Roberta Palúcha je ironií na moc bezmocných. Stačí usednout a člověk zakrátko zjistí, že vládnout není selanka.
Ironie se na výstavě objevuje v různých podobách. Občas jako katarze, jindy jako deprese. K expresivní figuraci se obrací David Pešat svými velkoformátovými obrazy a Martin Vlček „akrylovými skicami“ nainstalovanými v bývalých dělnických sprchách.
Podstatný je zřetelný odstup od konceptuálních tendencí. Výtvarníci se znovu navracejí ke komunikaci s divákem prostřednictvím obrazů a soch. Není to však cesta do minulosti. Nové jsou nejen výtvarné postupy, ale i nejrůznější druhy použitých materiálů a zvláštní způsob jejich zpracování.
Místo napnutého plátna zavěšené role průsvitných fólií, místo dřevěných reliéfů složitě žíhané kovové pláty, místo kamene a hlíny použité kartáče, složené umně do podoby velkých soch. Experimentální postupy demonstruje abstraktní malba položená na podlaze, kombinující tu a tam prosvítající černý podklad se zvláštním bílým reliéfem.
Přiložené video dokumentuje zrod obrazu. Jana Babincová vysype na desky sůl a pak naboso exaltovaným tancem vytvoří kompozici příbuznou abstraktnímu expresionismu 40. a 50. let.
Obrazy Martina Vlčka v bývalých dělnických sprchách.
Výraznou tendencí je ozvláštnit prostředí, vytvářet díla, která by souzněla s interiérem. Lucie Nováčková ze stovek barevných vláken vytvořila dojem, že do prostoru velké haly pronikají barevné paprsky slunce.
Transfery fresek, které si osvojila Zuzana Růžičková při restaurování, využila autorka, aby do výstavních prostor přivezla celé zdi starých omítek, které působí jako nádherné obrazy. Vladimír Boudník by u nich jásal radostí.
Kateřina Adamová vytvořila pastelkami kresby hodné severské renesance nebo Kateřina Kociánová sestavila svoje reliéfy ze špendlíků. Nápady jsou nejrůznější, od věcného realismu po gestickou abstrakci.
Výstavní tradici založily roku 2014 z ateliérů v Pragovce Zuzana Růžičková a Lucie Nováčková, původně jako akci pro kamarády. Letos poprvé má expozice plochu téměř 1500 metrů čtverečních, které procházejí celou bývanou Pragovkou.
| Pragovka 2017 |
|---|
| Praha 9 Vysočany, do 24. května, otevřeno út–ne 12–18 hodin |