Článek
Dílo bylo zvoleno velmi dobře, protože prostor, který v něm děti dostávají, je pro jeho provedení opravdu stěžejní. Britten si v něm vzal za základ středověkou chesterskou hru o potopě a vytvořil cosi mezi operou a oratoriem, ale především scénickou hru, která spojuje hlediště s jevištěm v hravém biblickém podobenství obohaceném o lidské momenty sporu Noema s hašteřivou manželkou, klevetivými přítelkyněmi Noemovy ženy a dalšími půvabnými detaily.
Národní divadlo přizvalo ke spolupráci kromě Kühnova dětského sboru i dětské instrumentalisty, studenty a žáky Pražské konzervatoře, Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy a Piccoli Archi di Praga, kteří usedli k orchestrálním partům spolu se členy Orchestru ND. Zvuk takto postaveného tělesa ale byl poměrně nevyvážený, ačkoli posilovaný amplifikacemi.
Kateřina Jalovcová jako Noemova žena uprostřed tonoucích klevetnic z Kühnova dětského sboru.
Totéž platí i o sborovém a sólistickém obsazení. Dětský sbor utopený v hloubi jeviště za orchestrem nebyl dosti výrazný, na rozdíl od vstupního umístění dětí po stranách hlediště. S jejich odchodem na jeviště ale působivost zpěvu jinak velmi dobře připraveného Kühnova sboru dost zanikala.
Ze sólistů se Brittenově představě přiblížil nejvíc Ivo Hrachovec coby skrytý Hlas Boží a Miloš Horák jakožto Noe. Kateřina Jalovcová jako Noemova žena byla až příliš ponořená do notového partu a celkové ponurosti černé předscény, takže působila až příliš uměřeně a akademicky. Spor manželů Noemových vrcholící políčkem nevyšel ani z poloviny tak hravě, jak jej autor napsal. Právě hravost a spontánnost Brittenova díla koncertní provedení ND ke škodě věci výrazně omezilo. A to i přes sympatický pokus režisérky Magdalény Švecové o rozehrání některých momentů opery obrazivým způsobem (dětské vlny, ruce znázorňující holubice aj.)
Na prázdno vyšel i Brittenem zamýšlený pocit společného prožitku chesterské hry zapojením publika formou společného zpěvu jednoduše napsaných chorálů. Publikum sice obdrželo anglický text (dokonce i s fonetickým přepisem výslovnosti), ale s výjimkou vstupního chorálu se pro tmu v hledišti ke zpěvu ani připojit nemohlo. Ostatně se s tím zjevně v kompozici večera nijak zvlášť nepočítalo.
Závěrečná scéna z Brittenovy Noemovy potopy se symbolickou duhou působí poněkud ponuře.
Společné úsilí dirigenta Davida Švece, který celé provedení řídil, a sbormistra Jiřího Chvály, který Brittenovu operu s Kühnovým dětským sborem nastudoval, tak vyšlo trochu naprázdno. Jedno jediné koncertní provedení působilo tak trochu improvizovaně i ponuře.
Kdyby se opera ND pokusila nastudovat Brittenovu operu scénicky, získala by do repertoáru vděčný titul pro malé publikum. Ostatně, v červnu 1995 takto Brittenovo dílo pod názvem Archa Noemova uvedl v češtině anglický režisér David Sulkin s desítkami dětí z ostravského Operního studia Národního divadla moravskoslezského a hukvaldské základní školy pro plenérovou inscenaci na festivalu Janáčkovy Hukvaldy. Kdo tam tehdy byl, jistě nezapomněl na nádherný zážitek z nekonečného průvodu rozezpívaných dětských zvířátek hukvaldskou oborou do Noemovy archy i ze společného zpívání chorálů, které opravdu propojilo hlediště s jevištěm intenzívním hudebním pocitem. Tak silný dojem si publikum z hlediště Národního divadla bohužel neodnášelo.
| Benjamin Britten: Noemova potopa (Noye’s Fludde) |
|---|
| Dirigent: David Švec, sbormistr: Jiří Chvála, režijní spolupráce: Magdaléna Švecová, světelný design: Jan Komárek, dramaturgie: Ondřej Hučín. Jediné uvedení 2. října 2016 v Národním divadle, Praha. |