Článek
Světovou premiéru měl příběh o čachtické paní v Nitře. V Českém Těšíně nemohlo divadelníky napadnout nic lepšího než přizvat znovu ke spolupráci choreografa a režiséra Jaroslava Moravčíka. Sukces sklidila už jeho PETlahvová taneční fantazie Diagnóza, ve které dokázal známý guru Slovenského ĺudového umeleckého kolektívu (SĹUK) i z činoherních herců vykřesat taneční divy srovnatelné jen s pražskými Veselými skoky Hanušových.
Divím se, že Moravčíka dosud pozvali k tvorbě v Česku jen do Ostravy a do Státní opery v Praze. Nejspíš se jeho nároků a originality vycházejících důsledně z folklóru karpatských regionů viditelně proti stále stejné maše křečovitého máchání rukama a nohama vydávaného za anglosaskou inspiraci, než ovšem porovnáte s Broadwayí nebo West Endem, hodně bojí.
Do těšínské Báthoryčky si jenom do rolí vlčice a vlků symbolizujících zaostalé a divoké prostředí Horních Uher časů před třicetiletou válkou přivezl profesionální tanečníky z LUK.DANCE. Mia Majeriková nebo Adriana Pinková s Lukášem Onuferem, Kristiánem Sedláčkem a Davidem Schimmerem tvoří nepochybně dominantní kvalitu muzikálu.
To ale nijak nesnižuje vysoce profesionální herecké, pěvecké a taneční výkony Těšínských: Lucie Bergerové (Alžběta Báthoryová), Petry Zientkové (Žofie), Jany Ondruškové (Barbora), Jolany Ferencové (Darvulia), Petra Sutorého (Ficko), Zdeňka Klusáka (Juraj Thurzo), Ondřeje Frydrycha (Stefano), Petra Pěnkavy (Ponický).
Lépe než Jakubisko
Báthoryčkou nepolemizují v Těšíně s tradovanými legendami o největší vražedkyni novověku, o což se - málo úspěšně - v náhlé posedlosti poopravit fakta pokusil ke škodě celku, troskotajícího ovšem hlavně z formálních velkoformátových příčin měnit jako Hollywood historii na fantasy, pokusil i člověk jindy soudný, Juraj Jakubisko.
Velký formát v Těšínském divadle je naopak takřka dokonalým naplněním žánru, který na slezsko-polském pomezí čas od času zvládají tak dobře, že šlapou na paty i vyhlášeným muzikálovým scénám, jaké nacházíme v Brně, Zlíně, Uherském Hradišti, občas i v Praze.