Hlavní obsah
Vratko Rohoň při výročním koncertu kapely Inekafe. Foto: archiv kapely

RECENZE: Inekafe dalo vzpomínce i současné přednosti

Bratislavská kapela Inekafe vznikla v roce 1995. Zkoušela v přístavu a zpěvák a kytarista Vratko Rohoň v sobotu večer v bratislavském Majestic Music Clubu pověděl, že když se někdo rozhodl vykrást tam některou z garáží, šel na to s krumpáčem. V osmadevadesátém vyšlo kapele první album Vítaj, a jeho loňských dvacet let oslavila čtyřmi koncerty.

Vratko Rohoň při výročním koncertu kapely Inekafe. Foto: archiv kapely
RECENZE: Inekafe dalo vzpomínce i současné přednosti

Vydání debutu bylo malým zázrakem. O formaci neměla tehdejší slovenská vydavatelství zájem, a tak se muzikanti rozhodli pobrat vše do vlastních rukou.

„Vzal jsem tisíc korun, koupil si kolek, založil živnost a vydal desku sám. Měli jsme pět tisíc kusů a prodali jsme je během roku. Náklady to sice úplně nepokrylo, ale už s druhým albem Čumil jsme se dostali do situace, kdy jsme si mohli vybírat, co a jak budeme dělat,“ zavzpomínal Rohoň.

Inekafe na pódiu bratislavského Majestic Music Clubu.

Foto: archiv kapely

Aby se písně z alba Vítaj hrály v rádiích, nacpali muzikanti cédéčka do batohu a vypravili se do sídel slovenských rozhlasových stanic. Tam dramaturgy tak dlouho přesvědčovali, až se někteří přesvědčit nechali a písničky se leckde dostaly do vysílání.

Inekafe bylo v té době na slovenské scéně zjevením. Tvořilo pod vlivem výrazných neopunkových skupin poloviny devadesátých let, jejichž hlavními představiteli byli Green Day, The Offspring nebo Bad Religion. Postupem času se bratislavská skupina nechala okouzlit i podobným vánkem z britských ostrovů.

Baskytarista Wayo Praženec a zpěvák Marek Cibi Cibula. Oba už v kapele nejsou, ale na debutu jejími členy byli.

Foto: archiv kapely

V repertoáru měla písně rytmicky nesmlouvavé, téměř hardcoreové, i přehlednější a zpěvné. Melodičnost ale měly všechny, to byl základ úspěchu.

V České republice si jí fanoušci více všimli až počátkem nultých let, přesto je její debut pro ni klíčovým. Co na tom, že většina dosud na jejích koncertech hraných písniček je z pozdějších desek. Kolekce Vítaj na Inekafe upozornila a dala mu šanci, kterou posléze využilo. Proto si speciální oslavu zasloužila.

V Majestic Music Clubu bylo plno.

Foto: archiv kapely

K jejímu dvacátému výročí kapela odehrála čtyři koncerty – v Praze, Brně a dvakrát v Bratislavě. V sobotu 2. února se v Majestic Music Clubu uskutečnil poslední, přidaný. Byl vyprodaný, dorazilo více než tisíc diváků. V sále byla místa k stání i sezení.

Rohoň to vysvětlil tak, že mnozí z těch, kteří na skupinu v době jejích začátků, tedy až před čtyřiadvaceti lety, chodili, jsou již ve věku vrcholné dospělosti. Zaslouží si tedy možnost si na koncertě sednout, dát si pivko a set si vychutnat v relativním klidu.

Na druhou stranu ale byli v sále i fanoušci, kteří v době, kdy deska Vítaj vyšla, nebyli prokazatelně na světě. To, že si mnozí z nich s kapelou během večera zpívali i ty nejstarší texty, svědčí o dobré výchovné práci rodičů, inspirativních kamarádech či jednoduše dobrém vkusu.

Tři části večera

Inekafe rozdělilo svůj set na tři části. V úvodní na pódiu stála aktuální sestava Rohoň, Dodo Praženec (bicí) a Vlado Bis (baskytara) a zaznělo pět písniček. Nutno podotknout, že všichni tři členové zpívají, což koncertní tváři skupiny blaze prospívá.

Potom přibyla sestava, jež nahrála debutové album. U mikrofonu byl Marek Cibi Cibula, u baskytary Wayo Praženec, jeho bratr Dodo zůstal za bicími a Rohoň se posunul na post kytaristy a vokalisty. Inekafe takto zahrálo všechny písně z Vítaj v pořadí, v jakém na něm jsou. A přidalo z té doby i něco navíc.

Byl to vlastně poměrně tradiční punkrockový koncert. Doba samozřejmě naučila muzikanty lépe ovládat nástroje, takže po instrumentální stránce bylo vše podle nejlepších představ, čemuž pomohl i dobrý zvuk v sále. Pěvecky to byl víc punk rock, jelikož nasazení a obsah slov byly nad stoprocentní intonaci a vokálním souzněním.

Wayo a Cibi při výročním koncertu.

Foto: archiv kapely

Cibi některé písně s odstupem času vtipně komentoval. Podotkl, že tehdejší vztah kapely k mobilním telefonům, jež svou královskou jízdu do domácností světa začínaly, byl z dnešního pohledu jistě trochu naivní. Došlo i na glosu tehdejších kapelních politických, respektive společenských postojů, které jsou v textech, případně na to, jak se nejlépe zbavit nechtěného partnera.

Inekafe představilo starou desku s chutí. Písním při jejich oprašování věnovalo patřičnou péči a nezastíralo, že Vítaj má stránky silné, stejně tak méně výrazné, což platí zejména o rychlých punkcoreových skladbách, které se těžko vyhýbaly (a vyhýbají) monotónnosti. Jako exkurze do starých časů, při které si v sále s kapelou zpívali i ti, kteří jako lidé z tohoto světa v té době nebyli ještě ani v rodinném plánu, to ale bylo emotivní a příjemné.

Ve třetí části večera se na pódium vrátila současná sestava a odehrála další skladby, bez nichž by byl koncert kapely neúplný. Rohoň v té chvíli už ale zpíval takříkajíc nadoraz, protože jeho hlas čelil v posledních dnech značnému náporu, kterému slyšitelně na posledním koncertu vzpomínkového miniturné podléhal.

Publikum v sále nicméně všechno náležitě ocenilo. Dostalo vzpomínku, na jakou se obvykle dlouho nezapomíná.

Inekafe
Majestic Music Club, Bratislava, 2. února

Hodnocení: 75 %

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků