Článek
Čtvrteční večer nabídl aktuální program, postavení dost na novějších skladbách, zejména z alba Silence is Sexy, i když došlo i na Die Interimsliebendem z Tabula rasa nebo na Haus der Lüge a Halber Mensch či Nagorny Karabach. Už Melancholia (Die Befindichkeit des landes) ale naznačila, že skupina okolo zpěváka Blixy Bargelda nepřistupuje ke svému materiálu jako k muzikálním kouskům a neustále skladby přepracovává a upravuje, pohrává si s motivy i se zvukem. V duchu posledních desek bylo aktuální pojetí muzikálnější s větším důrazem na melodie než na hluky a kovové perkuse. Jochen Arbeit občas hrál kytarové vyhrávky a velkou roli hrály i linky kláves.
Neubauteni ukazovali, že stále oplývají energií, ale drželi ji dost často na uzdě a až v početných přídavcích ukázali, jak umí přitlačit na pilu. Dosvědčil to třeba Redukt a Headcleaner nebo Selbstportrait mit Kater. Silence Is sexy zase ukázalo, jak moc umí kapela stupňovat napětí.
Ještě důraznější první třetina byla pátečního večera, kdy kapela hrála staré skladby nebo skladby, která nikdy dříve neuváděla. Došlo i na Meine Seele brennt.
Druhá třetina pak patřila sólovému vystoupení Blixy Bargelda, který nezopakoval nic z toho, co dělal při svém minulém sólovém vystoupení v Praze. Nenabídl jen celkem vtipné povídání komentující realitu, ale také svébytné podání letité skladby Negativ Nein v úpravě jen pro hlas a smyčku se záznamem hlasu a pak velmi vtipnou parodii na techno z krátkovlnné frankfurtské stanice pro řidiče.
Až závěrečné vystoupení Alexandera Hackeho působilo jako hraní na večírku pro přátele, na který nelze uplatňovat kritéria regulérního koncertu, jinak to však bylo mnohem více než milá vzpomínka. Kapela se sice dále nevyvíjí, ale stále drží laťku kvality.