Hlavní obsah

Mozart ve Stavovském divadle: Trýzně lásky namísto hravého singspielu

Mozartovský repertoár ve Stavovském divadle rozšířilo nastudování singspielu Únos ze serailu, který se na tuto scénu vrací po téměř třiceti letech (v 90. letech se hrál v tehdejším Smetanově divadle, nynější Státní opeře Praha).

Mozart ve Stavovském divadle: Trýzně lásky namísto hravého singspielu

Nastudování mělo být dílem zkušeného mozartovského režisérsko-scénografického tandemu Karla-Ernsta a Ursel Herrmannových, kteří ve Stavovském divadle s velkým úspěchem u diváků i kritiky vytvořili již inscenace Tita a Zahradnice z lásky. Poté, co ale z časových důvodů nabídku odmítli, ujal se jí jejich spolupracovník, Belgičan Joël Lauwers.

Ten spolu se švýcarským scénografem Etiennem Plussem zvolil vskutku neobvyklý přístup k singspielu, jenž bývá uváděn jako hravá komedie o trampotách, s nimiž milovník Belmonte osvobozuje svou věrnou Konstanci ze zajetí v harému paši Selima. Lauwers inscenuje Únos ze serailu jako takřka strindbergovské drama o pochybnostech a nejistotách spojených s láskou a z nich pramenící existenciální trýzni.

Belmonte se užírá pochybnostmi o věrnosti Konstance, kterou ve svých představách vidí na lůžku se Selimem – a má k tomu ostatně pádný důvod, protože Konstanci rozhodně není mužný Selim (trochu jednotvárný německý činoherec Markus Boysen), chodící po jevišti s odhalenou hrudí, lhostejný, takže svádí těžký boj mezi svou ženskou přirozeností a věrností.

Podoba s Kouzelnou flétnou

Lauwersovo pojetí Únosu je blíž spíše Kouzelné flétně, kde Selim je ušlechtilým Sarastrem spíše než tureckým pašou a jeho palác, v němž milence čeká zkouška jejich lásky, Sarastrovou osvícenou říší. I Osmin vypadá jako Selimův vrchní účetní v černém obleku, s brýlemi i přehazovačkou spíš než strážce harému.

Kontrast Orientu a Evropy tu není až tak podstatný, i když v závěru se ušlechtile odpouštějící Selim objevuje v dokonale padnoucím bílém smokingu poté, co se řada scén odehrála v sauně, kde hra polonahých těl dodává dění smyslný podtext.

Až potud by vše bylo docela zajímavé, kdyby režisér dokázal svou koncepci dotáhnout do čitelného a čistého tvaru. Jenže inscenace je zahlcena ornamenty a motivy, s nimiž se nijak nepracuje – ať už je to postava malého Mozarta, občas se objevující děti, obrazy milostných výjevů opřené o portál, polonahá černoška a v neposlední řadě i scénografická nabídka prostupných a pohybujících se stěn (výtvarně inspirovaných architekturou Stavovského divadla), jež by měla posilovat téma znejistění a bloudění. Inscenace se ale stále víc rozpadá do jednotlivých nápadů, její téma se drobí, rozmělňuje a tempo zvolňuje k stále větší únavnosti.

Pěvecky dominuje Simona Houda-Šaturová

To je ostatně dojem posílený i hudebním nastudováním šéfdirigenta Tomáše Netopila, který sice orchestr dovedl k mozartovsky suše preciznímu hraní, ale pro jednotlivé árie i ansámbly volí často neúnosně volná tempa, která znesnadňují jejich interpretaci.

Povysunutý orchestr zní také vůči pěvcům občas dosti necitlivě. Pěvecky inscenaci suverénně dominuje sopranistka Simona Houda-Šaturová v roli Konstance. Kromě spolehlivé pěvecké techniky má i citlivý muzikantský smysl pro náladu jednotlivých árií, které dokáže zazpívat štíhlým, křehkým pianissimem stejně jako precizní koloraturou i vroucí kontabilitou.

Kateřina Kněžíková je rozpustilou, vyzývavou Blondou. Jejímu hlasu tato role sluší, s nástrahami koloratur jí režisér „pomohl“ nápadem spojit náročnou árii s masáží, takže intonace výšek je zaměnitelná s občasným vyjeknutím bolestí.

Pozoruhodný debut

Belmonte sedí lyrickému tenoru Aleše Brisceina, takže je zbytečné, když na hlas občas tlačí až k nepříjemnému forsírování. Jaroslav Březina odvádí v postavě Pedrilla svůj pěvecký i herecký standard. Příjemným výkonem po všech stránkách byl Osmin mladého basisty Jana Šťávy, jeho hlas má krásnou barvu i zvuk, jen škoda, že občas zanikal za hutným zvukem orchestru.

A dvojnásob škoda, že mu na premiéře nevyšla Osminova stěžejní árie, zbytečně uhnaná a udýchaná. I tak je to ale pozoruhodný debut na prknech Stavovského divadla.

W. A. Mozart: Únos ze serailu

(Die Entführung aus dem Serail)

Dirigent: Tomáš Netopil,

režie: Joël Lauwers,

sbormistr: Martin Buchta,

dramaturg: Ondřej Hučín.

Premiéra ve Stavovském divadle 7. 5. 2011

Únos ze serailu bude pro mnohé diváky překvapením, s nímž se budou muset vyrovnat, zvláště, očekávají-li hravou a humorem jiskřící zábavu. Té se jim opravdu dostane jen v míře velmi omezené. A na mozartovské inscenace manželů Herrmannových tento Únos přes všechnu snahu nedosáhl.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Související články

Výběr článků