Článek
Album se jmenuje podle jeho největšího hitu - Hard Knocks, jenž je podle běžných pravidel prvním v pořadí. Přímočarý soul-rockový singl ve středím tempu má tah a vrcholí Cockerovým chytlavým refrénem, na který odpovídají úsečné štěky dechů.
Více než bývalo zvykem Cocker propadl funkovým náladám - rozkošně kravitzovský kytarový riff a basa zahajuje třeba čtvrtou píseň The Fall, ale mírné sklony k tancechtivosti se projevují i na jiných místech.
Pokud jde o intimnější soulové balady, jsou zastoupeny hojně, málokterá se ovšem dá srovnávat s těmi, jež mistr vypouštěl v šedesátých a sedmdesátých letech. U nich tedy zbývá jen obdivovat Cockerův hlas, který jistě sám o sobě představuje určitou kvalitu.
Celkový zvuk zůstává klasický, stojí na kytarách a piánu. Při pozornějším poslechu vás možná překvapí užití značně odporných kláves, které odkazují kamsi k technu devadesátých let, např. ve Stay the Same a Runway Train. Tohle do žánru opravdu nepatří (kde si Joe zapomněl hammondky?) Tyto dvě rychlé pop-rockové skladby patří k nejslabším na albu, nejen kvůli klávesám. Jinak ale velká "šedesátková" legenda opět potěšila.