Článek
Scénář napsal David Laňka, který evidentně netuší, jak by měla taková věc vypadat. V textu, jehož tématem je obezita jako něco, co vůbec nevadí, protože hlavní je, aby měl člověk sám sebe a druhé rád, nedává prakticky nic smysl.
Čtyři tlusťoši – plastický chirurg (Tomáš Magnusek), který na soukromé klinice (!) odhání obézní klientky s tím, že nepotřebují hubnout, prakticky nepohyblivý rocker a žrout (Milan Chára), podváděná manželka (Dagmar Patrasová) a veskrze protivný rozhlasový moderátor (Luboš Xaver Veselý) – přijíždějí po téměř tři čtvrtě hodiny vleklého „představování“ do hubnoucího sanatoria. Tam se nesnaží zhubnout.
Mají terapeutická sezení, na nichž se k ničemu nedospěje, nahánějí druhé pohlaví, píšou si nejapné deníčky, shánějí zakázanou potravu a celkově se chovají jako naprostí idioti. Není to legrace, je to jen odporné.
Holíme si ohanbí
Pohled na Magnuska ve vaně, když si holí ohanbí, nebo na kohokoli, když staví na odiv svou tloušťku třeba v koupacím oblečku s kšandami, snůška lascivních vulgarit, humor vět jako „Jebavej mě vojebal“, rvačka pacienta s doktorem o plechovku lančmítu, který ten první doslova žere, to jsou místa, která nejspíš měla být vtipná, ale jsou jen snůškou trapností.
Nehraje tu nikdo: většina to neumí a Magnusek je poslední, kdo by je to mohl naučit, někteří jako třeba Martin Stropnický to úspěšně tají, Veronika Žilková si připomněla dávné časy v Tele Tele a udělala to stejně, Jan Šťastný se prošel před kamerou, poseděl i Petr Janda.
Nazvat Jedlíky amatérským filmem by byla velká urážka všech skutečných amatérských filmařů. Jedlíci jsou jen praktickou ukázkou neumětelství.