Článek
Lidé při vašich koncertech rádi tančí. Jaké pocity to ve vás vyvolává?
Každý hudebník miluje, když z pódia vidí lidi tancovat. Obzvlášť ženy. Občas se snažím natočit své muzikanty, jak hrají ve studiu, ale nikdy to není stejné, jako když hrají v přítomnosti žen, které tančí.
Proto často na svých nahrávkách užívám záznam živého vystoupení, při kterém někdo tančil. Navíc na balkánskou muziku se nedá tančit obyčejně. Vybízí k tomu, abyste tancovali o něco víc sexy než obvykle. Tento typ hudby vás ke svůdnosti tlačí.
V sedmdesátých a osmdesátých letech jste v Jugoslávii vystupoval s rockovou kapelou Bijelo dugme. V čem se to období pro vás lišilo od vaší dnešní tvorby?
Necítím velký rozdíl mezi svým rock’n’rollovým obdobím a současnou érou. Je to jen otázka převleku. Dřív byla má hudba oděna v rock’n’rollovém hávu a nyní má přirozenější kostým. Ale vždy byla silně ovlivněna tradicí.
Podle vašeho oficiálního životopisu jste už ale byl unavený a znechucený rolí idola. Co děláte pro to, aby se ta únava dnes nevrátila?
Dřív jsem musel hrát roli dobře vypadajícího kytaristy. Stejného, jako jsou všichni ostatní dobře vypadající kytaristé. To bylo únavné. Dnes to nedělám. Sednu si, trochu piju a hraju se svými muzikanty. Není v tom už šoubyznys. Není v tom ani show. Je to jen hudba, nic jiného. To je velký rozdíl.
Dnes není žádný důvod mít na zdi můj plakát. Hudba stačí.
Na konci osmdesátých let jste se stáhl do ústraní na Jadranu a skládal hudbu ke Kusturicovým filmům. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Svůj první film Time of the Gypsies jsem pro Kusturicu dělal v době, kdy jsem byl velká hvězda. Pracoval jsem s ním z přátelství. Víte, hudbu k filmům rockové hvězdy většinou nedělají. Můžete to dělat jenom z přátelství. Není z toho dost peněz ani slávy. Myslím, že jsme měli štěstí. Oba jsme měli dobré období. Udělal jsem pro něj hudbu ke třem jeho patrně nejlepším filmům. V životě se vám často nepoštěstí pracovat s opravdu talentovanými lidmi. Já jsem to štěstí měl.
Během války v Jugoslávii jste žil v cizině. Přivítal vás svět s otevřenou náručí?
Myslím, že jsem byl celkem šťastlivec. Když začala válka v Sarajevu, odkud pocházím, byl ten šťastlivec v Paříži. Měl jsem v té době v asi deseti zemích Evropy zlatou desku za hudbu k filmu Time of the Gypsies, díky tomu jsem měl mnoho nabídek na práci.
Během války jsem složil muziku asi k třiceti filmům. Proto mě někteří lidé považují za hudebního skladatele. Ale upřímně řečeno, dostal jsem se ke skládání filmové hudby náhodou a některé věci jsem udělal jenom kvůli tomu, abych se ve francouzském exilu, když byla doma válka, nějak uživil. Ale už dlouho to nedělám.
Jak jste se tehdy cítil?
Když žijete v exilu, je to lidsky velmi nepříjemné. Ale umělecky to není tak zlé. Není náhoda, že tak velkou část historie umění tvoří umělci v exilu. Získáte odstup od vlastní kultury a můžete tvořit mnohem lépe.
Často říkám, že bez války bych byl nyní provinční rocková hvězda v důchodu.
Vaše filmová hudba je velmi oblíbená. Nyní ale tvrdíte, že preferujete skládání soundtracku k lidským životům.
Ano, i když už neskládám pro filmy, vnímám svou hudbu jako soundtracky. Jsou to soundtracky k filmům, které mám v hlavě. Nebo k filmům, které máte v hlavě vy, pokud tam nějaké máte. Ale myslím, že je důležité proniknout do osobních soundtracků lidí. Každý je má. Když cestujeme, nic neděláme, jsme smutní nebo veselí.
Když jsme ale na večírku, provází nás hudba. Jsem rád, když má muzika pronikne do soukromého života konkrétního člověka a jeho osobního hudebního doprovodu. Je to pro mě daleko větší zadostiučinění.
Před třemi lety jste vydal album Champagne for Gypsies. Co pro vás znamená?
Samozřejmě jsem si nemyslel, že tímto albem změním pro Romy svět, který k nim byl vždy krutý. Ale nemohl jsem odolat a nepřipomenout lidem, že v evropské kultuře zanechali tito lidé silné stopy. Evropská kultura by bez nich byla jiná. Proto mám na této desce mnoho hostů od Gipsy Kings po Gogol Bordello a další, pro většinu lidí méně proslulé hvězdy. Pro mě jsou to ale velcí talentovaní umělci.
Je to album, u kterého jsem se nechal asi nejvíc ovlivnit jinými lidmi, protože jsem na něm pracoval se silnými osobnostmi. Ale samozřejmě to není politická nahrávka. Je k tanci a pití. Pro Romy nastaly opět těžké časy, odevšad je vytlačují. To ale nejsou lidé, kteří by měli být odněkud vyhazováni. Jako třeba Francouzi, ti dnes každého odevšad vyhazují. Přitom kdysi přijali Django Reinhardta nebo rodiče Gipsy Kings, když před druhou světovou válkou utekli do jižní Francie před Frankem. Chtěl jsem jen upozornit, že si zaslouží respekt.