Hlavní obsah
Jednu z cen za národní expozici si právem odneslo Mexiko. Foto: archív Pražského quadriennale

GLOSA: Scénografie aneb Cokoli chcete

Už počtrnácté hostila Praha mezinárodní výstavu scénografie a divadelního prostoru Pražské quadriennale, akci, která ji od roku 1967 řadí k nejvýznamnějším divadelním centrům.

Jednu z cen za národní expozici si právem odneslo Mexiko. Foto: archív Pražského quadriennale
GLOSA: Scénografie aneb Cokoli chcete

Prakticky od počátku se vede mezi divadelníky i teoretiky diskuse o tom, zda vůbec a jak vystavovat umění, jež dosahuje svého naplnění teprve v divadelním představení a komunikaci s diváky. Způsob prezentace scénografie se během let prudce proměnil, stejně tak jako se proměnilo i samo divadlo, jehož hranice jsou dnes velmi nezřetelné.

Pražské quadriennale se vydalo cestou od vystavování hmotných objektů k jejich digitální prezentaci a od scénografie uzavřené v prostoru k performancím a volné tvorbě. Letošní expozice na Výstavišti je toho jasným dokladem a budí otázky, co ještě je a co už není scénografie.

Jak expozice zemí a regionů, tak studentské tvorby vykazovala několik shodných rysů. Především fakt, že vedle scénografických návrhů se prezentovaly z valné většiny volné výtvarné prostorové instalace, u nichž se vazba na divadlo hledá jen stěží. Dalším trendem je příklon k digitalizaci, v době rozvoje technologií pochopitelný.

Většina národních expozic (nejvýrazněji USA) usadila diváky před obrazovky s volbou proklikat se množstvím nabízených jmen a instalací. Jistě, i to je cesta, ale budí otázku, zda se příští Pražské quadriennale už neodehraje rovnou na sociálních sítích. Nač vozit obrazovky do Prahy?

Česká scénografie na Pražském quadriennale letos chyběla. Nahradil ji sice velkoryse koncipovaný, ale ve výsledku chudý a nenápaditý projekt CAMPQ na pražské Štvanici. Adaptační tábor mimozemských civilizací postrádal myšlenku, překvapivost a především výtvarnou, respektive scénografickou fantazii.

Šestihodinový maratón mezi boudami Metrostavu a plátěnými stany připomínal ze všeho nejvíc noční bojovku někdejších pionýrských táborů. Pro ty, kteří nezažili, možná adrenalin, pro ostatní zklamání. A česká studentská sekce nabídla „zážitkové“ výlety po Praze. Roztomilé, jenže člověka znalého současné domácí tvorby přepadá lítost z toho, proč se svět nedozvěděl, že během posledních čtyř let se v české scénografii událo leccos zajímavého. A že by bylo co prezentovat.

Časy se mění a s nimi i Pražské quadriennale. Ne že by letos nebylo na pražském Výstavišti co k vidění, některé z národních sekcí dokázaly o své zemi a divadle sdělit i na malém prostoru maximum. Ale byly to spíš výjimky. Možná je opravdu nejvyšší čas na seriózní diskusi o budoucí podobě Pražského quadriennale.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků