Hlavní obsah
Dave Bayley při červnovém vystoupení na festivalu Aerodrome v Panenském Týnci Foto: Jan Handrejch, Právo

Dave Bayley z Glass Animals: Nic nepřekoná moment, kdy vás něco skvělého napadne

Krátce po vystoupení na festivalu Aerodrome v červnu v Panenském Týnci postihla britskou kapelu Glass Animals vážná věc. Bubeník Joe Seaward se projížděl v irském Dublinu na kole a srazil ho nákladní automobil. Kapela oznámila, že utrpěl těžká zranění hlavy a nohou a i po operaci je ve vážném stavu. Koncertní program na zbytek léta zrušila.

Dave Bayley při červnovém vystoupení na festivalu Aerodrome v Panenském Týnci Foto: Jan Handrejch, Právo
Dave Bayley z Glass Animals: Nic nepřekoná moment, kdy vás něco skvělého napadne

Přinášíme rozhovor se zpěvákem a kytaristou Davem Bayleym. Vznikl ještě před nehodou před koncertem skupiny v Panenském Týnci. V té době Bayley předpokládal, že v září dokončí turné ke dva roky starému albu How to Be a Human Being a začne pracovat na třetí desce.

Prý jste začal skládat písničky, protože jste v noci nemohl spát. Je to pravda?

Bylo to na střední. Začal jsem pro zábavu a přivýdělek pouštět hudbu jako DJ. Vždycky, když jsem se po akci vrátil domů, adrenalin mě držel vzhůru, i když bylo hodně pozdě. To se, myslím, děje většině muzikantů.

Nemohl jsem usnout, tak jsem začal pracovat na vlastních skladbách. Podobná nespavost se mě po koncertech drží dodnes. Jsem plný energie a trvá mi aspoň tři hodiny, než se uklidním a můžu si jít lehnout.

Pořád v této fázi tvoříte?

Občas vymýšlím nové věci, někdy máme večírek. Když jsme na hezkém místě, rád si zajdu do města a navštívím dobrý bar. Když jsme ale na turné, většinou nepíšu písničky pro Glass Animals. Spíš se věnuji jiným projektům. Na hudbu Glass Animals si potřebuji sednout do klidu a soustředit se.

Glass Animals na českém festivalu Aerodrome v červnu letošního roku.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Co pro vás album How to Be a Human Being po dvou letech od vydání znamená?

Je to bláznivé, kam jsme se díky němu posunuli. Před dvěma lety jsme začínali v malých klubech. Když se ohlédnu na úplný začátek, je to jen pět let, co jsme hráli v hospodách pro sedm lidí. Pomalu jsme rostli a po vydání druhé desky jsme hráli v klubech pro zhruba pět set až tisíc pět set lidí. Od té doby naše publikum výrazně narostlo.

Těším se na nahrávání další desky. Je to má nejoblíbenější činnost. Koncerty mám rád, ale ve studiu se odehrává ono kouzlo. Když se vynořují nové nápady a vy s nimi pracujete, je to ta nejzábavnější věc na světě. Nic nepřekoná moment, kdy vás něco skvělého napadne.

Studoval jste medicínu. Opustil jste kvůli hudbě svůj sen stát se lékařem?

Vše kolem medicíny mě hodně zajímalo a bavilo. U nás v rodině se dalo na tvrdou práci. Rodiče ze mě chtěli mít doktora či právníka a já si myslel, že to je tak správné. Když jsem studoval medicínu, uvědomil jsem si, že znám mnoho doktorů, kteří makají a dělají nesmírně důležitou práci, ale nejsou šťastní. Jsou unavení a nemají čas na rodinu a své zájmy.

Rozhodl jsem se, že se zkusím uživit muzikou, kterou jsem miloval. Nějaký čas jsem se medicíně a hudbě věnoval souběžně, ale pak se objevila nabídka na nahrávací smlouvu a já se rozhodl ji podepsat. Nějaký čas jsem mámě nepřiznal, že jsem sekl se školou. Asi dva roky jsem tvrdil, že pořád studuju, a přitom jsem se už na plný úvazek věnoval hudbě. Teď už mě pochopila a je ráda.

Glass Animals v Panenském Týnci.

Foto: Jan Handrejch, Právo

S bubeníkem Joem jste se spřátelili, když jste spolu vyrazili na festivaly Reading a Leeds. Kdy jste naposledy navštívili festival jen tak?

Loni jsme hráli na Glastonbury a zůstali jsme tam celý víkend. Bylo to bezvadné. Jinak jsme na festivaly jako návštěvníci přestali jezdit asi před sedmi lety. Zato chodím na koncerty. Chci jich vidět, kolik jen můžu.

Na živé hudbě jsem vyrostl a je pro mě důležitá. Zajímá mě, jací jsou hudebníci naživo. Často jsou daleko lepší než na nahrávkách. Miluji například koncerty skupiny LCD Soundsystem. Viděl jsem ji asi pětkrát a pořád mě baví. V poslední době mě také nadchla hudebnice, která si říká Snail Mail.

Žijete v Británii, ale narodil jste se v Americe. Když jedete do USA na turné, máte pocit, že se vracíte domů?

Tak trochu. Vyrostl jsem v Texasu uprostřed ničeho. Letos jsme hráli v Houstonu, což je jen pár hodin od mého bývalého domova. Bylo to krásné, přišlo hodně přátel z dětství. Ale doma už se tam moc necítím.

Domov je tam, kde jsou vaši přátelé. Ti moji jsou všude po světě, ale hlavně v Londýně. A také mám štěstí, že jsou se mnou na turné. Kluky z kapely znám od dvanácti let.

Máte něco jako hudební filozofii?

Snažím se hudbu nepřekombinovat. Věřit instinktům. To je zásadní. A také to musí být zábava. Když si tvorbu neužíváte, nemá to cenu. To platí hlavně o koncertech. Když vás to nebaví, musíte něco změnit.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků