Jenže Lada dostal do vínku tak košatý výtvarný talent, že dokázal kromě uvedených motivů vytvářet také politické karikatury, scénografické návrhy pro divadelní hry, knižní ilustrace nebo filmové kostýmy.

Jeho rané karikatury jsou hluboko zakotveny v devatenáctém století. Připomínají secesní kresby z módních a satirických společenských žurnálů. Ovšem práce ze začátku první světové války se už začínají podobat rukopisu, na který jsme od něj zvyklí. To se týká především vizuality lidských a zvířecích figur.

Nejvýraznějšími exponáty výstavy jsou scénografické návrhy pro film Strakonický dudák z roku 1930 či kostýmy a pekelný trůn z oblíbeného příběhu Hrátky s čertem (1956). Z výtvarného hlediska je obdivuhodné, jakým způsobem dokázal Lada zobrazit i vyloženě negativní pohádkové bytosti. Konkrétně čerty, ďáblíky, rarachy, Lucifery i obyčejné pekelníky. Figuru ďábla pojímá jinak než třeba anglická či německá tradice, která ho chápe jako temného démona, s nímž není radno si zahrávat.

I když jsou naši čerti vykonavatelé spravedlnosti a zavírají v temnotách hříšníky do kotlů s horkým olejem, stále mají vizáž dobrosrdečných strýců. Trápí je lidské slabosti, jsou chamtiví, hloupí i ješitní. Třeba jako Jeho pekelné Veličenstvo Belzebub z pohádky Hrátky s čertem, jehož originální chlupatý kostým je součástí expozice. Herec Ladislav Pešek ho pojal spíš jako dementního diktátora než coby vládce podsvětí.

Možná se malíř přece jen upsal nějakému ďáblovi okresního formátu. Ne krví, nýbrž černou tuší, kterou pak mistrně používal k tomu, aby je maloval jako dobrosrdečné trouby. Aby člověku peklo zlidštil a zmírnil náš strach z toho, co bude po smrti.