Dlouhé dialogy vede Anežka s babičkou, která hlášky o smrti prokládá výčitkami, a dostává se až na hranici černého humoru, či s mámou, která trpí depresemi, navštěvuje psychiatrii a domnívá se, že jí už nemůže pomoci nic. Ženatý milenec se taky nezdá být nejlepším řešením, ale Anežka jednoduše pasivně přijímá vše, co letí kolem. Ani otec jí nakonec moc nepomůže. Své problémy mu buď neumí, nebo nechce sdělit, takže i u něj na chalupě zůstává sama.

Film Chvilky asi nejvíc vystihuje přívlastek „menší, sympatický“. Neznamená zásadní událost, ale neuráží. Tvůrci zjevně nejsou hloupí, vědí, co chtějí říci, a nakonec to „něco“ celkem srozumitelně řeknou. Otázka zní: Je tohle dost na celovečerní film?

Hlavní hrdinka u psycholožky

Hlavní hrdinka u psycholožky

FOTO: Cinemart

U krátkého filmu nebo v sitkomu by se dalo pouhé laboratorní pozorování pohledné trpící dívky a otravných příbuzných, kteří rozdávají nevyžádané rady do života, označit za téměř skvělé. V případě „celovečeráku“ je to celkem dobré, ale ne dost dobré. Takový formát vyžaduje značnou pozornost a časovou investici od diváka, který čeká, že ve scénáři dojde jednou, dvakrát za večer k nějakému zvratu, ale zde k ničemu nedojde. Hlavní hrdinka Anežka na začátku jen tak kouká a trpí a na konci opět kouká a trpí.

S hlavní postavou se však lépe navazuje vztah, pokud se postaví a bojuje s nějakým problémem. Scénář žádné drama nerozvinul. Anežka v podstatě nic nedělá. Přes své mládí se vůbec nebouří, jen melancholicky přežívá. Na komedii je to málo vtipné, na drama zase málo dramatické.

Jenovéfa Boková hraje civilně, věrohodně, sympaticky. Ke zdařilému ponoru do postavy by ale bylo vhodné přidat ještě něco, jinak si totiž diváci mohou říct: No a? Nemůže si ta holka za všechno sama?

Na filmu Chvilky lze určitě ocenit, že scenáristka a režisérka Beata Parkanová má cit pro popis vnitřního světa postav, hlavně ženských. Má talent, který by se mohl rozvinout na nějakém silnějším příběhu.

Celkové hodnocení: 70%