RECENZE: kapela Wolf Alice se rozpínala i smršťovala

V čele kapely stojí zpívající a na kytaru hrající princezna Ellie Rowsellová. Její hlas je cejchem, její hra na kytaru vábničkou. Další tři spoluhráči za ní co do charizmatu trochu zaostávají, hudebně ale naživo plní atmosféru přesně tak, jak si to formace naordinovala a jak to udělala na svých albech.

Wolf Alice totiž nejsou kapela, jež by přinášela přímočaré skladby, které posluchač slupne na první dobrou a utkví mu v hlavě. Hrají si s atmosférou, vytvářejí snový svět, někdy velmi podmračený, jindy trochu jasnější a melodicky výraznější.

Debutové album My Love Is Cool z roku 2015 bylo totiž spíše vedeno v indierockovém střihu. Skladby na něm jsou údernější, byť z nich nesálá taková energie, která by posluchačům změnila život či myšlení.

Loňská deska už pracuje více s náladami, kytarovými plochami a povšechně sází na atmosféru skladeb. K alternativnímu rockovému pojetí se přidal žánr noise, však také v Praze na koncertě v jednu chvíli Joff Oddie jen máchal kytarou, na pódiu se různě točil, nakláněl se ke své nástrojové aparatuře a vytvářel prostřednictvím zpětné vazby vábivé zvuky.

Nad tím vším se vznášel hlas Rowsellové, ne vždy intonačně stoprocentní, nicméně dominantní. Fanoušci v sále na něj reagovali buď radostným pohupováním, častěji jej ale přijímali v klidném postoji. Málokdy se je podařilo baskytaristovu Theovi Ellisovi roztleskat, na to je současný sound kapely příliš éterický.

Byl to koncert, který nekvaltoval, plynul pomalu a přinášel různobarevné chvíle. Pro oddané fanoušky nesl léčbu klidem, mírem a letem v oblacích, pro ty rockovější zase poznání, že onen pověstný drajv lze velmi snadno rozpustit v tocích tónů. A že ho lze rozpínat i smršťovat.

Trochu smůlu měla předskakující ostravská kapela Places. Muzikanti měli problémy s dopravou do Prahy a na svůj koncert dorazili čtyři minuty před jeho startem. Nachystali se za pár minut, ale čas měli daný. A tak, stihli zahrát jen tři skladby.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: