Výstava připomněla i zmíněný cyklus, jehož autory vedle Malého byli od roku 1982 Jiří Poláček a Ivan Lutterer. Výsledný archív, který je stále doplňován, představuje sociologicky a etnograficky neocenitelnou studii Čechů a jejich měnících se podob.

K nejvýraznějším Malého cyklům patří záznamy prostředí pražské herny U Nováků či Jazzklubu Reduta z poloviny 70. let. Podle Vančáta se řadí k nejživějším obrazům tehdejší doby a spojují v sobě zdravý sociální reflex, postřeh vycvičeného oka i odvahu riskovat.

Jan Malý patřil k první generaci absolventů katedry fotografie na pražské FAMU (1973 až 1978), podle Vančáta se sice méně prosazoval, o to více jsou jeho snímky citlivé, skromné a zemité. Jeho cykly staví na porozumění a vhledu, protkaného pobavenou ironií a jindy zas jemnou melancholií. Od 80. let se Malý na popud historiků Rostislava Šváchy a Petra Wittlicha věnoval dokumentaci tehdy opomíjené předválečné architektury. Jeho snímky secesní, kubistické a funkcionalistické architektury na pozadí normalizační šedi mají kromě profesionální bravury jemnou ironii. Fotografie architektury se pak Malému stala celoživotním zájmem.

V 90. letech znamenaly pro Malého návraty k samostatné tvorbě černobílé záběry mořského pobřeží z francouzské Bretaně (1992) a především cyklus Na silnici (1990 a 1991), zachycující v postavách trhovců a improvizovaných stánků podél silnic bizarně neohrabané počátky českého kapitalismu.