Co vás na té době tak přitahuje?

Skandály a katastrofy vždycky poutaly více pozornosti než poklidná každodennost. To, co odrážejí tehdejší kroniky, potvrzuje Balzakova slova, že životní realita vždy předčí všechno, co si literáti dokážou vymyslet. Kolem roku 1400 působilo ve Francii několik kronikářů, kteří dokázali události barvitě zachytit. Jejich vyprávění mě jako historika uchvátilo.

Někdo si řekne, že je to jen pár vlnek a pěna na povrchu. A že vědec by měl jako rybář spouštět své sítě hluboko. Ale i rybář by chyboval, kdyby se nestaral také o pěnu a vlny. Vše tvoří celek.

Katedrálu přijel do Prahy stavět Francouz Matyáš z Arrasu, ale básník Eustache Deschamps psal o Čechách jako o zemi, kde to smrdí hnojem. A Jana z Arku sepsala naivní dopis, že jestli se husitstvím nezadusíme, vtrhne k nám a se všemi si to vyřídí…

Francouzům dlouho připadaly české země vzdálené, ležící kdesi na východě, mrazivé a nehostinné. Deschamps byl nucen toulat se křivoklátskými hvozdy, protože nemohl najít Václava IV., a podléhal vydírání králových oblíbenců, kteří od něho žádali úplatky, což se na jeho dojmech z Čech projevilo. U Jany z Arku se uvažovalo, zda její dopis husitům není falzum. Spíše není, každopádně se na něm podepsal vliv Janina okolí a snad i intriky francouzského dvora. Exaltovaná dívka se  pro krále Karla VII. stávala pomalu nepohodlnou a jistě by uvítal, kdyby se stejnou vášní řešila aktuální politiku někde jinde.

Jste zakladatelem česko-francouzského historického semináře. Jaký je o něj zájem?

Když jsem před dvaceti lety vyhlásil na filozofické fakultě seminář ve francouzštině, pokládali to kolegové za utopii. První rok jsem měl jen jednoho studenta. Dnes je posluchárna plná, a to nejen Čechů, ale také zahraničních studentů, kteří k nám přijíždějí v rámci programu Erasmus. Ohlas je až překvapivý.

Na Sorbonně obhájil jeden z mých francouzských žáků doktorskou práci o pražské církevní organizaci, další se pouští do Kosmovy kroniky Čechů, kterou chce v rámci doktorátu přeložit do francouzštiny.

A zajímají české dějiny i rodilé Francouze žijící třeba v Paříži?

Kdykoli tam přednáším, žádají mě o témata z českých dějin. Nedávno jsem měl v pařížském Institutu pro slovanské dějiny přednášku o Karlovi IV. Otázek z publika bylo tolik, že akci ukončil až vrátný s varováním, že nás v budově zamkne. Před několika roky nám francouzští kolegové nabídli zaplnit číslo časopisu Médiévales příspěvky o českých pramenech, které neznají. Nestala se z toho kuriozita, ale studijní materiál, ze kterého ve Francii hojně čerpají.

Ve své poslední knize Pohleďte do zrcadla! se věnujete osobnostem na dvoře burgundských vévodů, o kterém se tady toho málo ví. Pohlédneme prostřednictvím vaší knihy i do zrcadla naší doby?

Zmapoval jsem osud pětice dvořanů. Dobře se znali, byli spojeni s tehdejší politikou a diplomacií, zajímali se o dění v husitských Čechách a přitom toho spoustu napsali i sami o sobě. Zmínil bych dva z nich, Bertrandona de la Broquiere a Michaulta Tailleventa.

Bertrandona vyslal burgundský vévoda do Sýrie a Turecka, aby shromáždil informace užitečné pro zamýšlenou křížovou výpravu proti muslimům. V rozporu se zadaným úkolem se Bertrandon pokusil pochopit lidi odlišné kultury a jiného náboženství, přemýšlel o formách soužití a našel si přátele mezi Turky. Vyznění jeho pamětí je, že všude se najdou lidé dobří i zlí, přičemž ti dobří by měli k sobě hledat cestu. To mi připadá jako aktuální poselství.

A Taillevent?

Byl oficiálním bavičem burgundského dvora. Za peníze byl ochoten nejen veselit dvůr rozpustilými kousky a říkankami tak, aby přesně vyhověl jeho vkusu, ale propůjčoval se i k agresivní politické propagandě. Po třicetileté službě mocným mecenášům ochrnul a oslepl.

Z posledních sil pak nadiktoval vzpomínky nazvané Tak běžel čas. Šlo o tragickou bilanci života, který promrhal poklonkováním aristokratům, poživačností, a dokonce i bezohledností vůči nuzákům a tělesně postiženým. Šlo o lítost sice pozdní, ale také o varovné memento o pomíjivosti podbízivé tvorby a politických kariér. I v tomto případě vnímám jeho odkaz jako nadčasový.