Přijíždíte uprostřed léta a festivalové sezóny. Co to, že jste v tuto dobu vyjeli do klubů?

Má to víc důvodů. První je, že jsme nějakou dobu v této části Evropy nebyli. Druhým důvodem je, že jsme letos vyměnili bubeníka. Máme nového člena, se kterým chceme co nejvíc koncertovat, abychom se lépe poznali a viděli, jak na něj budou lidé reagovat. To byl hlavní důvod, proč jsme se rozhodli pro intimnější koncerty namísto festivalových vystoupení.

Co se stalo s bubeníkem Gasem Lipstickem, který s vámi hrál? S natáčením posledního alba Tears on Tape, které vyšlo přede dvěma lety, jste čekali, až se mu zotaví ruka, se kterou měl potíže.

To je pravda. Měl pořád nějaké potíže. Ale co vím, je v pořádku. Jenom už jeho srdce nepatřilo naší kapele. Nedal nám žádné jiné vysvětlení. Moc jsme to nečekali, byli jsme překvapeni. Ale respektuji to, protože chce odvahu to říct a rozhodnout se začít nový život. Jak se má dnes, nevím, nejsme v kontaktu.

FOTO: Jan Šída, Právo

Byli jsme smutní, nevěděli jsme co dál. Proto jsme si vzali pár měsíců volna, abychom se rozhodli, co budeme dál dělat.

Bylo těžké sehnat náhradu?

Překvapivě ne. Dostali jsme doporučení na jednoho kluka, a jakmile jsme se s ním dali do řeči, hned jsme si padli do oka. Také nás kontaktovalo hodně lidí, kteří to s námi chtěli jako bubeníci zkusit. To nás velmi potěšilo. Ale když se mi ozval kamarád, že máme zkusit Jukku Krögera, věřil jsem mu.

Vzpomínáte si na první koncerty HIM?

Pamatuji si ten úplně první. Předskakovali jsme jiné finské kapele v klubu, kde pracoval náš baskytarista. Měl tehdy narozeniny, a proto si to pamatuji. Nikdo v publiku nás neznal, protože jsme tehdy ještě nic nevydali. Pod pódiem bylo asi pět přátel. Ale to jsme čekali a bylo nám to jedno, protože to byl první koncert a narozeninová oslava. Hned jak jsme slezli z pódia, jsme zamířili do hospody popít. Pro kapelu to byl skvělý začátek.

Prožíváte dnes koncerty jinak než v začátcích?

Podstata se nemění. Snad se lepšíme v tom, co nám dřív nešlo. Odhaduji, že od toho prvního dne jsme odehráli tak 2000 koncertů, měli jsme dobré i špatné zážitky. Možná vyprchala určitá naivita a dobrodružství, ale profesionalita znamená, že podáváme stabilně lepší výkony. Také máme daleko víc alb a díky tomu větší repertoár. Jinak nervozita před koncertem stále zůstává, to se nemění.

Jaký byl váš největší koncert?

Náš vlastní, který nebyl součástí festivalu, byl v Německu někdy na počátku milénia. Bylo vyprodáno a kapacita byla kolem 8000 lidí. To pro nás bylo opravdu velké místo. A loni jsme hráli v Mexiku pro přibližně 5000 lidí. Je zajímavé sledovat, jak v různých dobách funguje na různých místech naše hudba odlišně. Když jeden den hrajeme malinký koncert a druhý den pro několik tisíc lidí, drží nás to při zemi, ale zároveň motivuje.

Jsou pro vás největší koncerty těmi, které vám nejvíc utkví v paměti?

To ne. Je to jako s jídlem, to největší také nemusí být to, které si nejvíc zapamatujete. Velikost jídlo nedělá. Obecně to ale asi nemám tak, že bych si některý koncert pamatoval jako nejpamátnější. Já si vlastně asi nejlépe vybavuji naše chyby. Když jde všechno dobře, moc si toho jako umělec nepamatujete. Dostanete se do stavu podobného meditaci a ztratíte se v hudbě. Hodina a půl na pódiu pak uteče jako v mlze, ani nevíte, jak se to stalo.

Co si tedy vybavujete?

Obvyklé kiksy. Pády, zapomenutý text nebo jak sedíme naštvaní v dodávce, protože nefunguje technika. Ale pamatuji si samozřejmě i krásné momenty. Třeba pohledy z pódia. Když jsme začínali koncertovat ve Spojených státech, některá jejich stará divadla s obrovskými lustry a balkóny mě fascinovala. Pro kapelu je to úžasný zážitek, na takovém pódiu si připadáte jako ve filmu.

To byste si mohl vybavit i pražskou Lucernu.

Jak jste to říkala, Lucerna? Ano, to si pamatuji, protože jsou tam také balkóny. Lezl jsem tam po našem pódiu a visel ve výšce. Náš manažer byl vyděšený. Ale to je už opravdu dlouho.

Stalo se vám někdy, že jste koncert nedokončili?

Ale ovšem, párkrát ano. Obvykle to ale nemá nic společného s kapelou. Klasicky je to na festivalech, na které se přižene bouře a je takový déšť a vítr, že je nebezpečné zůstat na pódiu. A třeba minulý rok jsme hráli v Číně, kde náš koncert zhatila písečná bouře. Zničehonic pódium nemělo střechu, naštěstí ale ještě před tím, než jsme nastoupili. Do Číny jsme tehdy letěli jen kvůli dvěma koncertům  tohle měl být ten druhý. Štvalo nás to, letěli jsme tam asi deset hodin, ale i to je součást naší práce.