RECENZE: Vetřít se do soukromí nemusí být trestné

Dvojice absolventek pražské VOŠH Klára Hajdinová a Alexandra Ptáčkov, v něm uvedla svou autorskou inscenaci se stručným názvem ME, za který nechť si každý dosadí, co chce.

Režijně s nimi spolupracoval Kristián Kubák, který má k objevování netradičních prostorů vztah, a dramaturgicky Lucie Málková – oba absolventi režie na DAMU.

Když se zhruba dvacítka lidí naskládá na stoličky a židle do předsíně i za otevřené dveře kuchyně a pokoje, povšimne si červených girland, vystřižených papírových srdcí, svíček a především plakátu, který kryje jednu ze stěn předsíně a připomíná poněkud pateticky i neuměle pojatou mapu jednoho vztahu. Nejspíš se tu chystá nějaká oslava.

Zajímavé je, jak rychle lidé v cizím bytě zdomácní. Začnou používat WC i koupelnu a očekávají věci příští. Nicméně poté, co se ozve v zámku klíč a vstoupí dívka, která se v bytě chová se samozřejmostí toho, kdo tam opravdu patří, začnete se naopak vy cítit poněkud nepatřičně a voyeursky. Zvláště když záhy dorazí další aktérka, která nahází na podlahu spoustu zavazadel, zjevně se sem hodlá nastěhovat a první dívce nepříjemně zkomplikuje plány důkladně připravované oslavy jejího vztahu s Tomášem, jemuž byt zřejmě patří.

Mezi oběma dívkami vznikne konflikt, který vede k postupnému pronikání pod povrch jejich milostných i jiných životů a zkušeností. Z projevu obou hereček je patrné, že jde do jisté, možná značné míry o improvizaci, která však záhy nabývá na jistotě. A prostředí bytu, v němž se zvolna začínáte cítit doma, jakož i bezprostřední blízkost diváků a hereček nahrávají autenticitě, s níž obě řeší své vztahy, současnost i minulost a snaží se dobrat toho, kde se stala chyba. Protože chyba se určitě stala, ostatně stala se a stává se každému z nás. Z tématu samotného i jeho hereckého zpracování je jasné, že jde o věci, které nejsou oběma aktérkám a autorkám vzdálené, a letmé pohledy na vesměs mladé diváky kolem svědčí o tom, že ani jim.

Po hodině strávené v cizím bytě máte pocit, že toto nahlížení do soukromí není vůbec nepříjemné ani trestné, ale že vede k velké míře ztotožnění s tím, co se tu předvádí. A potlesk na konci je vlastně nepatřičným vyrušením z téhle dobře navozené intimity. Škoda že nepřišel i Tomáš.