RECENZE: Výbušné retro Aivn’s Naked Tria

Originální je na první pohled. Není totiž zabaleno v obligátním plastu ani kartonu, nýbrž v kulaté kovové krabičce, která sama o sobě oprašuje dnes již trochu zapomenutý fakt, že cédéčko je hodnotná věc. Pokud to bylo zamýšleno jako ponouknutí, pak si kapela zaslouží uznání za službu fyzickým hudebním nosičům.

Další hodnotnou věcí je sama muzika. Na první poslech je zřejmé, že ji produkují zkušení muzikanti, kteří dobře vědí, jakou cestou chtějí jít a jak se na ní profesně chovat. Jejich skladby čerpají především z blues rocku šedesátých a sedmdesátých let, přitom jsou však nahrány i zaranžovány moderně.

Odpovídají retro stylu, aktuálně na světové hudební scéně oblíbenému. Aivn’s Naked Trio má navíc schopnost nahrát sofistikované písničky, nejde tudíž pouze od instrumentální exhibici, jak by se vzhledem k vlastnostem blues rocku mohlo zdát.

Hned úvodní Nibiru má potenciál oslovit i posluchače rockového mainstreamu, další skladby pak spíše milovníky nálad starších alb skupin Rolling Stones nebo Led Zeppelin. Jsou nenápadně výbušné, schopné poměrně brzy vtáhnout do vlastního světa.

Na drajvu jim trochu ubírá poměrně monotónní pěvecký výraz Aivna, který povšechně barevným kompozicím trochu uhlazuje vizáž. Potřeboval by větší vokální podporu a v ní hlas, který by ten jeho funkčně podpořil. Takhle vládne písním absolutně a po čase je to stereotypní.

Aivn’s Naked Trio si, pravda, rádi zahrají sólo a na koncertech jistě milují dlouhé hráčské pasáže. Na albu jsou ale věrní písničkám. Nepodlehli kumštýřskému mámení a prezentují hodnověrné skladby postavené na pevných rockových základech.