A bude to u nich mít velmi pravděpodobně mnohem těžší než u porot všech festivalů, které ještě nejspíš objede. Má totiž všechny znaky festivalového bojovníka těžké váhové kategorie, přičemž je docela příznačné, že na rozdíl od těch odborných ho třicetičlenná divácká porota Febiofestu, kde také soutěžil, neocenila.

Problematika rasismu i neúplné rodiny, nevlídné prostředí, neimponující hlavní hrdina, neherci a vesměs předlouhé záběry včetně toho na skupinu nahých mužů, to jsou přesně ty atributy, nad nimiž se stále více porot tetelí blahem. Ve filmu Miry Fornayové je dostávají doslova na stříbrném podnose.

Hlavní postava, mladý holohlavý lempl Marek, vyhublý, vytáhlý, s temnými kruhy pod i nad očima, žije na moravsko-slovenském pomezí jen s tátou, který takříkajíc chlastá první ligu. Marek patří do party místních skinheadů a jeho nejmilejší tvor je bojový pes Killer čili Zabiják.

Mladíkův veskrze šedivý, nezajímavý život tedy nutně zle opepří zjištění, že matka, která ho před léty opustila, si další dítě pořídila s Romem. Se snědým, byť roztomilým a dojemným malým bráškou se Marek mezi skiny moc nepochlubí.

Tragédie, která se na půdorysu tohoto faktu odehraje, však nakonec nemá s ničím ze zmíněných prvků celkem mnoho společného. Dojde k ní nedopatřením či nedbalostí, příčinné souvislosti by člověk hledal velmi těžko. Markovo následné jednání pak je s ohledem na to, jak ho film do té chvíle představil, nepochopitelně kruté a cynické.

Většinu filmu se neděje skoro nic

Většinu filmu se ovšem neděje skoro nic, Marek většinou někam jde, jede nebo na někoho čeká, což je sice nejspíš až dokumentaristicky věrný obraz dne v prostředí, v němž žije, ale zároveň také další módní filmařský, leč z hlediska diváků z módy dávno vyšlý stylotvorný prvek, který kloudný příběh nenahradí. Film tak přináší spíše jen povrchní výjevy z neradostného života než celistvý obraz čehokoli.

Budiž však ke cti Fornayové řečeno, že jako režisérka udělala od prvotiny Lištičky ke druhému filmu velký krok, profesi zvládla velmi dobře, takže řada scén je docela působivá, i když v nich člověk pohříchu necítí zrovna hloubku a celovečerní film samy o sobě neutáhnou.

Napětí je budováno spíše než ve scénáři až při natáčení a s velkým přispěním kameramana Tomáše Sysla, jehož způsob svícení dodává filmu chvílemi přízračnou, jindy zase velmi jímavou atmosféru, která, podložena propracovanějším příběhem, by plnila skvěle svou roli.

Realizačním problémem se ukázala volba neherců. Fornayová je sice vybrala typově dost přesně, ale hrát je moc nenaučila, takže zejména ze zmíněných velmi dlouhých záběrů je znát strnulost a křečovitost. Nemluvě o tom, že jim je velmi špatně rozumět, protože jim chybí herecká průprava.

Z toho může dokonce plynout určitá nesrozumitelnost děje: divák ani v kvalitním kině chvílemi nestačí zachytit, oč vlastně na plátně jde.

Můj pes Killer je tedy typický současný festivalový, respektive artový film, který možná ke stávajícím cenám přiřadí další. Fornayová by je však – především pro vlastní filmařskou budoucnost – neměla přeceňovat, protože ceny v současném festivalovém světě vypovídají především o snaze porot ocenit spíše než všestranně silný film jinakost za každou cenu a vše, co se alespoň tváří jako těžké umění.

Celkové hodnocení 40 %