Hlavní obsah

Pražský rodák Fritz Beer napsal knihu o životě mezi válkami

Právo, František Cinger

Pro své londýnské spoluobčany byl Fritz Beer (1911-2006) německojazyčný levičák, cizinec, Žid a k tomu ještě novinář. Změnilo se to v okamžiku, když v červnu 1979 obdržel z rukou prince Charlese vyznamenání, jímž se stal Důstojníkem Řádu Britského impéria. Ve své knize se rozhodl vrátit do dětství a mládí, kdy se v Praze zapojil do komunistického hnutí, a prošel až do chvil, kdy po válce odešel do druhého exilu.

Foto: ČTK

Britský novinář Fritz Beer, muž s česko-německo-židovskými kořeny

Článek

Poprvé Beer odešel před nacismem, s nímž bojoval v řadách čs. zahraniční armády. Pracoval jako redaktor BBC, dva roky byl v Londýně předsedou Svazu zahraničních novinářů.

Jeho vyprávění má několik kouzel. Na sklonku života došel s moudrému smíření s věkem, který limituje naše aktivity. „Člověk napřed ztratí veselí a potom se čím dál míň cítí dobře ve všedním dni, protože práh obrany proti agresi okolí se snižuje a koeficient nepřátelství věcí stoupá: do schodů se leze hůř, přejít přes ulici je stále nebezpečnější, věci nejsou nikdy tam, kam si je člověk určitě dal, a někdy nevím, pro co jsem si šel do ložnice,“ konstatuje s vtipem.

Především však zanechal jedinečné svědectví o společenském a politickém životě v Československu mezi válkami, a to zejména v komunistickém tisku. Nepřistupuje k tomu jako řada dnešních publicistů, pro než to znamená vstoupil s dostatečnou předpojatostí do jícnu ďáblova. Beer právě jako pamětník podává obraz s pochopením těžké sociální situace lidí, kteří se ocitli na dně a hledali možnost, jak se s pomocí podobně postižených dostat „nahoru“.

Předválečné mnohonárodní Brno

Začíná v Brně, kde rodiče, liberální Židé, vychovávali jeho i o tři roky staršího bratra Kurta. Kurt Beer přijal jméno Konrad a jako takový je zapsán v historii jako redaktor Tvorby i Rudého práva. Bratr Fritz poprvé přiznává, že si v nacistickém vězení v roce 1941 vzal sám život. Dokáže kouzelně vykreslit atmosféru předválečného mnohonárodního Brna i inspiraci prázdninové cesty do Německa i Francie, z níž si přivezl touhu po vědění, aby porozuměl všemu, co tam viděl.

Sblížil se s komunistickými studenty. Studoval v Dijonu, žil chvíli v Berlíně a v roce 1931 začal pracovat v redakci Československé komunistické korespondence, která podléhala přímo agitpropu KSČ.

Netrvalo dlouho a byl propuštěn, místo vedení strany věnovalo Bedřichu Geminderovi, který se vrátil z Moskvy. Tomu Geminderovi, který byl v procesu s Rudolfem Stránským v roce 1952 odsouzen k smrti. A tady se zvyšuje půvab Beerova vyprávění, protože osobnosti jako Slánský, Fučík, Josef Guttmann, Záviš Kalandra, Milena Jesenská, Otto Šling, F. C. Weiskopf nejsou jen heslem v malém slovníčku, který knihu doprovází, ale čtenář je pozná v akci.

Na příkladu vztahu vedení komunistické strany k Josefu Guttmannovi je zřetelný proces sektářství a slepé poslušnosti rozhodnutím Moskvy. Šéfredaktor Rudého práva v  dobách bolševizace v letech 1928 až 1933, později představitel KSČ v Kominterně, byl vyloučen poté, co požadoval spolupráci se sociálními demokraty v boji proti nacismu. Dostal cejch „zrádce“ a politická izolace byla součástí „trestu“. V roce 1938 pak emigroval do Švédska a zemřel v roce 1958 v USA.

V osobitém podání zkušeného novináře a spisovatele ožívá běžný život lidí u nás i ve Francii, kde Beer bojoval jako voják. Přispívá k poznání minulosti, kterou nevidí černobíle, přesto velmi kriticky. A aniž se prvoplánově snaží, ukazuje důvody, které v důsledcích vedly v poválečném Československu ke společenským deformacím a zločinům.

Fritz Beer: …a tys na Němce střílel, dědo?

Paseka, přeložila Jitka Bodláková, 349 stran, 299 Kč

Reklama

Výběr článků

Načítám