Gelman prožil bouřlivý život v bouřlivé době. Díky svým novinářským aktivitám musel před vojenskou diktaturou utéct do exilu, kde strávil léta 1975 až 1988. V Argentině však zanechal svého syna a snachu, kteří se později zařadili k tzv. zmizelým, k 30 tisícům obětí režimu. Sám Gelman byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti.

Podstatnou část života pak zasvětil hledání své vnučky, která byla adoptována uruguayskou rodinou. K jejich opětovnému setkání došlo až v roce 2000.

Jeho básně spojují bolest, naději, humor i něhu

Role spisovatele je pořád stejná, musí psát. Záleží na každém, zda bude i ve své tvorbě nějak politicky aktivní. Myslím, že důležitější je, aby se o společnost kolem zajímal především jako občan,“ řekl Právu Gelman, který se sám ve svých básních věnoval politice jen okrajově. „Když si to žádala duše,“ doplnil.

„Jeho básně spojují bolest, naději, humor i něhu. Daří se mu překračovat hranice jazyka. Využívá protikladů, ironie, jeho poezie je nekonečná, nemá omezení.
Píše stručné básně, v jednom rozhovoru prohlásil, že neví, jestli je to leností nebo žánrem,“ řekla o něm profesorka Anna Housková, vedoucí Ústavu románských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

„Já bych ho přirovnala k Vladimíru Holanovi, Josefu Kainarovi nebo Josefu Topolovi,“ doplnila a zmínila i básníkovu zálibu v hudbě a to, že patří mimo jiné k obdivovatelům Leoše Janáčka. Gelman dokonce napsal i dvě operní libreta.

Básně se objeví, aniž by je někdo volal

Sám se ale k autorství své poezie s úsměvem nehlásí: „Je ve mně nějaká bytost, která píše za mě. Něco, co chce ven, do světa. Vždy, když něco dopíšu, tvrdím že už nic dalšího nevznikne. Ale ona to není otázka vůle, básně se objeví, aniž by je někdo volal.“

Na dotaz, zda se jako latinskoamerický tvůrce vymezuje proti španělské literatuře, jen kroutil hlavou. „Poezie nemá národnost. Jedinou její národností je jazyk.“
Gelmanovo dílo je zatím českému čtenáři neznámé, jen nepatrný zlomek z jeho tvorby (napsal 27 sbírek) přeložila Mariana Housková.