Článek
Ne že by Izrael jednal s Palestinci v rukavičkách, ovšem Abbásovo vyjádření „Izrael od roku 1947 do dnešního dne spáchal padesát masakrů v padesáti palestinských obcích, padesát masakrů, padesát holocaustů“ je za hranou a nese se v duchu protiizraelských výroků, jaké znějí z Teheránu.
Z vnitropolitického pohledu je jeho výrok pochopitelný. Za jeho vedení Palestinská autonomie ztrácela váhu. Nedokázala sjednotit palestinská hnutí a přicházela o podporu vlastního lidu.
Abbásovo korupcí prolezlé hnutí Fatah slábne, zejména mladí Palestinci dávají přednost radikálnějšímu islamistickému Hamásu. A stárnoucí politik, který měl už dávno odejít do politického důchodu, je u moci jen proto, že se už 16 let nekonaly volby.
Místo toho aby Fatah hledal vhodného nástupce, tak se je 87letý Abbás snažil spíš odsouvat, aby nepřišel o moc, ze které finančně tyje.
Signifikantní je, že Abbás neodpověděl na dotaz německého novináře, zda se omluví za teroristický útok radikální skupiny Černé září na mnichovské olympiádě, od něhož letos uplyne padesát let.
K únosu a následné vraždě jedenácti izraelských sportovců se nevyjádřil, protože jsou palestinští teroristé doma považováni za hrdiny, takže nemůže poplivat jejich odkaz.
Abbás ovšem svými slovy popřel politiku svého předchůdce Jásira Arafata, který dobře pochopil, že jen s pomocí terorismu nemůže nikdy dosáhnout svých cílů.
V roce 1974 proto vystoupil v OSN se slavným prohlášením začínajícím slovy „přišel jsem s olivovou ratolestí“.
Krev na jeho rukou sice ještě nezaschla a přibývala další, ale Arafat dobře věděl, že bez obratného jednání není možné dosáhnout autonomie, což se mu podařilo v roce 1993.
Německý kancléř odmítl Abbásův výrok o holokaustu páchaném Izraelem
Po výroku o holocaustu tak bude s Abbásem těžko kdo mluvit. Jeho vysvětlení, že nechtěl popřít výjimečnost holocaustu, který odsuzuje, ale poukázat na zločiny proti palestinskému lidu, nic nemění na naprosté nepřijatelnosti jeho vyjádření.
Otázkou je, nakolik by se měla dále Palestinská autonomie podporovat a jestli by měla mít v zemích EU velvyslanectví (jedno je i v Praze).
Abbásovi se podařilo zarazit poslední hřebíček do plánů na vyhlášení samostatného Palestinského státu na okupovaných územích, které se beztak stávaly chimérou. Z hlediska mezinárodního práva na to mají Palestinci právo, jeho naplnění je však už dneska nereálné.
Těžko si lze představit vystěhování statisíců obyvatel židovských osad na Západním břehu Jordánu, byť vznikly v rozporu s mezinárodním právem.
Stejně tak i vyhlášení Izraelem nezákonně anektovaného Východního Jeruzaléma hlavním městem Palestinského státu.
Situace se změnila za vlády amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho sporná rozhodnutí už nikdo zpětně nebude měnit.
Izrael navíc už nebude pod takovým tlakem, protože postupně navazuje vztahy s dalšími arabskými zeměmi, pro které je relevantnějším partner než Palestinci představující černou díru pohlcující peníze.
Abbás míří do zapomnění, bohužel jeho odchod zřejmě povede k dalším nepokojům, jichž se musí obávat i Izrael. Je totiž velmi pravděpodobné, že i na Západním břehu Jordánu vyhraje volby Hamás, což je však také jeden z důsledků Abbásovy politiky.