Článek
Ono totiž trvání izraelských oficiálních míst na prohlášení, že neozbrojené oběti střelby izraelských ozbrojených sil IDF nebyly nic jiného než teroristé, nejlépe ohodnotil belgický ministr zahraničí. Podle něj jsou to slova „na hranici soudnosti“. Na takovém okraji příčetnosti se pohybují ostatně všichni, kteří dané demonstranty vidí obdobně. Navíc tvrzení o střelbě do „teroristů“ ani moc nevyhovuje informace televize Al-Džazíra, že mezi zraněnými je i její reportér.
Pravda totiž je, že demonstrace původně vůbec neorganizovalo hnutí Hamás, ale nezávislé organizace. Minimálně část demonstrujících mohla být motivovaná čistě existenčními problémy, protože Pásmo Gazy je malé území, na kterém se mačkají skoro dva milióny lidí, elektřinu mají při štěstí pár hodin denně a o práci většina z místních nezavadí.
Demonstrace navíc trvají už od konce března a mrtvých je mnohem více, byť v posledních dnech došlo k naprostému vyhrocení. Palestinci si totiž v době, kdy občané židovského státu slaví založení svého celku, připomínají den „pohromy“. Tedy dobu, kdy byli vyhnáni ze svých domovů v důsledku prohraného válečného konfliktu s nově vzniklým Izraelem.
Absurditu obhajoby střelby ostrými do lidí beze zbraní navíc zvýrazňuje chování Spojených států amerických, které v Radě bezpečnosti OSN zablokovaly rezoluci požadující nezávislé vyšetření událostí. Což je další rána evropským spojencům, protože jej mimo jiné požadovaly Německo a Velká Británie. Cynický přístup k situaci mezi státem Izrael a Palestinci navíc nutně musí být zdrojem zrodu dalších problémů.
Když pomineme dopady na mezinárodní diplomacii, nebo to, jak si z celé záležitosti umně udělal předvolební kampaň turecký prezident Erdogan slovy o „genocidě palestinských bratrů teroristickým státem Izrael “, je zřejmé, že rozhodnutí stěhovat ambasádu USA do Jeruzaléma byl zbrklý a nedomyšlený krok. To v lepším případě.
V tom horším to byl důkaz, že americkému prezidentovi jde o zakrytí domácích problémů zahraniční aktivitou a plnění slibů konzervativním americkým věřícím stůj co stůj, bez ohledu na dopady. Protože demonstrace a výbuch násilí bylo možné očekávat. Akorát že Bílému domu to je asi buď jedno, nebo nedostatečně odhadl, kam až je ochotná izraelská vláda zajít. Ale stejně byla americkému prezidentovi jedno rezoluce Valného shromáždění OSN, která na konci minulého roku zdrcující většinou, včetně hlasů amerických spojenců, stěhování ambasády do Jeruzaléma odsoudila.
Poučení ze situace je, že smysluplné řešení je opravdu jen budoucí existence dvou států Izraele a Palestiny, jak dosavadní dohody předpokládají. Se společným hlavním městem Jeruzalémem. Stejně tak ze situace plyne poučení, že každý další stát, který předčasně svou ambasádu přesune do Jeruzaléma, bude pravděpodobně muset používat stejné absurdní výmluvy jako teď Spojené státy. A hájit nehajitelné.
V neposlední řadě ale nejhorší je, že přece jen budou mít verbíři skutečných teroristů usnadněnou práci. A to tehdy, když vedle sebe položí fotografie veselí z otevírání americké ambasády v Jeruzalémě a střetů v Gaze. Pak se násilí může dostat nebezpečně blízko i k těm, kteří s nesmyslnými kroky cizích vlád nemají nic společného.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.