Článek
Posledním Trumpovým majstrštykem, který potvrzuje výše napsané, je jednostranné odstoupení od pracně vyjednané dohody o omezení íránského jaderného programu. Tu s Íránem v roce 2015 po dvanácti dlouhých letech složitých diplomatických kliček uzavřelo šest světových mocností. Z toho tři jsou dlouholetí spojenci Washingtonu.
Bývalá hvězda televizních reality show, která momentálně bohužel vládne vojensky nejmocnější zemi světa, se ale rozhodla neposlouchat varovné hlasy Francie, Německa a Velké Británie, že byť možná ne zcela dokonalou, ale přece jen fungující dohodu má nechat na pokoji. Trump nedbal ani na nesouhlas zahraničních konkurentů, tedy Ruska a Číny. Rozhodl se učinit Ameriku zase skvělou a velkou tím, že jako jediný ohrozí mezinárodní ujednání, které všichni ostatní chtějí.
Tím Trump nahrál Íránu na takovou smeč, že by od Teheránu byl hřích šanci nevyužít. A protože ajatolláhové nejsou žádní amatéři, jejich reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Dohodu je prý Írán rozhodnutý dodržovat do doby, dokud ji budou dodržovat ostatní mocnosti pod dokumentem podepsané. Což se samozřejmě stalo. V případě Evropy slovy vysoké představitelky pro zahraniční politiky Federicy Mogheriniové rovnou na úrovni celé Evropské unie.
Teď to tedy vypadá, že jsou to právě Íránci, kteří mají zájem na stabilitě, kteří chtěli vždy dohodu dodržovat, kteří mohou bez obav tvrdit, že na jejich tolikrát opakovaných slovech o zlovůli Američanů přece jen něco bylo. Ostatně ze zrušení sankcí těží všichni, a Evropané se na dodávky do Íránu těšili už dlouho. Pro Čínu a Rusko se jedná také o dobrý trh, ale hlavně o možnost, jak zase poškádlit USA. A jak americká administrativa, tak mezinárodní společenství doteď porušení dohody ze strany Íránu neodhalily.
Zrušení dohody s Íránem je jen další v řadě špatných rozhodnutí, které přístup Trumpa k mezinárodní politice provázejí. Na vině je ovšem nezpůsobilost amerického prezidenta přijmout funkční strategii. Evidentně si asi neuvědomil, že ostatní státy nejsou jako jeho bývalí obchodní partneři. Mají své vlastní zájmy, zahraniční vládci se musí starat o to, jak vypadají před ostatními zeměmi i vlastními občany. A hlavně, mohou se vždy obrátit jinam.
Trump tlačí všechny tak do kouta, že pomalu, ale jistě zůstává sám. V případě obchodu se opravdu uzavírají jeho vysněné dobré a moderní obchodní dohody, ale Spojené státy se jich neúčastní. Ať už se jedná o Pacifickou oblast, kde vakuum po stažení USA z tamních jednání o Transpacifickém partnerství vyplňuje Čína. Nebo o dohody Evropské unie s Kanadou a Mexikem. A mimochodem, v případě Severní Koreje platí, že na alespoň náznaky zklidnění měla spíše vliv Čína a údajné zhroucení minimálně části testovacího komplexu jaderných zbraní než tlak Washingtonu.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Výkon Trumpa by si měli zapamatovat všichni voliči, kteří by opět chtěli volit politiky, kteří umějí dobře pojmenovat problémy, ale už nenabízejí funkční řešení. Ať už se tito lidé s hlasovacím právem nachází v jakékoliv zemi. V případě Trumpa ovšem platí, že poučení z jeho výkonu je draze vykoupené. Úlohy odstrašujícího případu a baviče na Twitteru se totiž ujal člověk, který disponuje zemí s příliš velkou silou, čímž jsme v ohrožení všichni.