Článek
Analýza obsahuje minimálně zčásti pravdivý popis vnějších projevů hlubší krize, která se projevila následovně. Sociální demokraté si volby prohráli především sami svým lavírováním. Snažili se zalíbit za každou cenu úplně všem a veřejně přemítali, kdo že je vlastně sociálnědemokratický volič. Aby na to přišli, sociální demokraté v přímém přenosu experimentovali se svým programem. Časem se začali jevit jako rozhádané klubko hadů, kde každý říká něco jiného. Chyběla nabídka směru, jasného cíle a pevného názoru, se kterým se dá nebo nedá souhlasit.
Což nabývalo naprosto bizarních podob. Tak například jednou premiér Bohuslav Sobotka zavelel zacílit na liberální městské voliče, zkritizoval vystoupení prezidenta Zemana při oslavě 17. listopadu po boku skupiny kolem islamobijce Konvičky. A pak ustoupil a podepsal prohlášení Číně. Slýchávali jsme, jak jsme aktivními členy Evropské unie, a ministři se předháněli, který resort vyčerpal více peněz z evropských fondů.
Prounijní voliči ale byli asi stěží nadšeni, když se termín přijetí eura opět vzdálil. Naprosto zmateni ale museli být, když jeden rok jsme měli dobrovolně přijmout uprchlíky a další rok vláda odmítla plnit schválené a platné migrační kvóty. Ruku v ruce s Maďarskem a Polskem teď čelíme řízení Evropské komise, které může skončit tučnou pokutou Evropského soudního dvora.
Podobně také zacílení na hlasy střední vrstvy vzalo za své zpackaným plánem na progresivní zdanění, které by dopadlo právě na ni. Snaha převzít radikálně naladěné voliče skončila groteskou, když se ministr vnitra Chovanec fotil s nejrůznějšími zbraněmi a srdnatě bránil hranice před migranty, kteří nepřicházeli. Zde se ukázalo, že jeho revolta v mezích zákona naprosto nestačila. Mohl by se fotit třeba s bazukou, ale vždy se najde někdo radikálnější.
Analýza také zmiňovala problém s jednolitým předsednictvem strany vedené Bohuslavem Sobotkou, jehož zvolení na jaře udusilo stranickou pluralitu. Před volbami ovšem bylo potřeba mluvit jedním hlasem a hádat se uvnitř. Následný triumvirát premiér, ministr Chovanec a volební lídr Zaorálek už působil úplně nejistě. Obzvláště s heslem „Konec levné práci!“, které provokovalo otázku, co tedy vláda čtyři roky dělala, když teď musí válčit. Tím se v kruhu vracíme ke špatné komunikaci, protože prosazení zvýšení minimální mzdy mohlo posloužit jako podklad k heslu „Proti levné práci budeme bojovat dále“.
V konečném výsledku se tak sociální demokracie stala prakticky nevolitelnou pro široké vrstvy a zůstalo jí jen pevné jádro voličů. Dvě stě šedesát tisíc jejích dřívějších voličů nevolilo vůbec, 430 tisíc si mezi sebe rozdělily dva subjekty – hnutí Ano a SPD. Po bitvě je samozřejmě každý generál. Pro sociální demokracii ale zbývá zásadní katarze.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Je třeba se podívat na program evropských socialistů, jejichž je ČSSD členem, a srovnat s nimi své zásady. Rozhodnout, zdali být více národovecká, nebo sociálnědemokratická strana, která je v zásadě internacionální. Aby neplatilo, že je jednodušší najít jehlu v kupce sena než v ČSSD sociálního demokrata. A v neposlední řadě je potřeba nových tváří, kterými asi stěží budou politici, kteří se v posledních dvaceti pěti letech ocitli na vrcholu. Ať už v kraji, nebo na celostátní úrovni.