Článek
Nejde přitom primárně o to, že v době své největší politické prominence v letech 2006 až 2009, kdy byl předsedou lidovců a dvakrát i členem Topolánkovy vlády, byl Čunek obklopen řadou skandálů. On sám i jeho příznivci tvrdí, že všechny ty aféry byly jen pokusy očernit čestného muže. Voliči ve Vsetíně, kde byl i po svém odchodu z nejvyšší politiky znovu zvolen starostou, a nyní i voliči ve Zlínském kraji, kteří ho vynesli do postu hejtmana, si to evidentně v dostatečných počtech myslí také.
Otázka, která je ve světle Čunkových ambicí kruciální, zní, zda Čunek, který je regionálně a lokálně oblíbeným politikem, na celostátní úrovni straně spíš neškodí. Koneckonců i v letech 2006 až 2009, kdy čelil skandálům, zůstával ve „svém“ Vsetíně oblíbený, ale na celostátní úrovni se k němu vázala spousta negativních emocí, které se mohou v případě jeho opětovného příchodu do nejvyšší politiky vrátit.
Nikdo v KDU-ČSL ještě neodpověděl na otázku, do jaké míry právě kontroverzní předsednictví Čunka přispělo k tomu, že po volbách v roce 2010 zmizeli lidovci na jedno období z Poslanecké sněmovny. O Čunkovi coby jedné z příčin tehdejšího neúspěchu se příliš nemluví, protože byl v předsednickém křesle nahrazen v roce 2009 Cyrilem Svobodou.
Jenže je otázkou, co mohl Svoboda za rok udělat se stranou, kterou Čunek svými skandály nemálo poškodil. A nemělo by se zapomínat, že v době odchodu Čunka z čela strany odešel z rozklížené KDU-ČSL i Miroslav Kalousek, aby s několika dalšími prominentními lidovci založil TOP 09.
Lidovci vstali ve volbách v roce 2013 z politického hrobu, protože se do čela strany prosadili mladší politici, kteří se sice nezříkají tradičního lidovectví, svázaného převážně s moravským venkovem, ale oslovují i voliče ve velkých městech a v Čechách.
Volební koalice se STAN, kterou současný předseda Pavel Bělobrádek a jeho spojenci v čele strany vyjednali, je pokračováním „modernizace“, která může nejen zabránit tomu, aby lidovci postupně zmizeli z politické scény s tím, jak ubývá jejich (vesměs postarších) tradičních voličů, ale aby v případě volebního úspěchu dokonce pomohli stvořit středový politický subjekt, jenž může být atraktivní i pro liberály.
Čunkovi se spojenectví se STAN nelíbí. Není prý proti v principu, ale koalice se STAN není údajně dobře dojednaná a komunikovaná směrem k onomu typu členů KDU-ČSL, které reprezentuje právě on. Je pravděpodobné, že se koalici ještě pokusí na sjezdu rozbít, možná pod praporem svojí vlastní kandidatury na předsedu.
Jeho šance na úspěch nebudou malé, protože strana, jejímž je ještě stále typičtějším produktem než vzdělaný a „městský“ Bělobrádek, má v genech hluboce zakódováno, že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Jinými slovy, mnohým delegátům sjezdu bude konvenovat představa, že zatímco bez koalice se STAN mají lidovci nemalou šanci se do Poslanecké sněmovny dostat, v koalici riskují. A když už by se konal návrat k „jistotám“, proč raději ne v čele s politikem, který toto tradiční myšlení představuje?
Při pohledu z nitra KDU-ČSL to může vypadat jako logická úvaha. Mnozí z nás, kdo se na lidovce dívají „analyticky“ zvenčí, si spíše mohou myslet, že návrat Čunka do nejvyššího postu ve straně by byl jejím definitivním pohřbem.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).