Článek
A je lhostejné, hrálo-li se na naše přání nebo zda jsme libé melodii jen spokojeně naslouchali. Také je jedno, že si dali zahrát tuneláři s vědomím, že platit nebudou. Veřejné finance jsou prostě v kritickém stavu. Nebezpečná není ani tak výše státního dluhu, jako jeho rychlé narůstání. Když na poplach troubí a po rychlé reformě volá i sociálnědemokratický ministr pokladu Bohumil Sobotka, nejde asi o cvičení. Ministři se určitě poperou, kde škrtat, komu škrtat a kdy škrtat, výsledek je však nepochybný. Stát bude muset šetřit.
Stará pravda napovídá, že nejvíce se dá ušetřit na těch, kteří nejsou nejbohatší. Protože je jich nejvíc. Než však uroníme slzu soucitu, kdo se to zadlužil miliardami při nakupování vánočních dárků? Bohatí to nebyli. I tyto miliardy budou banky chtít zpět. Těžký rok už začal ohlášenou stávkou pražských tramvajáků. Možná se najde kompromis, možná také ne a kdo zná popovodňovou pražskou dopravu, ví, že by to nebyla žádná legrace. Co však dál? Zvykli jsme si už na růst platů, který utíká růstu produktivity. Odvykneme si? Budeme muset, protože udržitelné to není. Vláda však bude nucena sáhnout i do svého programu sociálního a volky nevolky kus z něho dát na delší čas k ledu. Přejme si, aby ochránila alespoň ty nejpotřebnější: důchodce, rodiny s dětmi a svobodné matky.
Premiér Špidla tvrdí, že návrhy na škrty v sociálním programu jsou jen ve stadiu diskuse, ale to je kouřová clona. Příští rozpočet se stomiliardovým mankem by už žádná Sněmovna neschválila. Příchodem Mirka Topolánka do čela ODS navíc vládě vyvstala nová opozice. Mohli jsme si to ověřit při minulé Sedmičce. Žádné kroutění hlavou, žádná zlá slovíčka, ale tah na branku. Občas dosti jednoduchý sice, nevyužitý však protivníkem. Špidlova vláda se ocitla v obklíčení času a opozice. To první je pro ni důležitější. Na reformy, které by stačily do voleb přebolet, má maximálně dva roky. Potom už začne další předvolební kampaň. Můžeme tedy čekat, že rok 2003 bude pro nás rokem hlubokých kapes. A pro odbory rok také zatraceně obtížný.