Článek
Nejsou to stoupenci Saddáma Husajna; právě tak odpůrci bombardování Jugoslávie, kterých byla v roce 1999 u nás rovněž většina, nebyli stoupenci Slobodana Miloševiče.
Uvedu alespoň tři z mnoha důvodů, které brání přihlížet chystanému útoku na Irák s čistým svědomím a které vedly k ustavení podpisové iniciativy nazvané Nikoliv našim jménem.
Za prvé: Připravovaný útok je ospravedlňován nelidskostí Saddámova režimu. Proti tomuto režimu, jenž byl kdysi vyzbrojen Spojenými státy a jeho spojenci, proběhlo od roku 1991 několik povstání, aniž by kterékoliv z nich získalo politickou či dokonce vojenskou podporu Spojenýchstátů anebo Velké Británie. Pokud by šlo skutečně o humanitární aspekty, museli by Spojenci protestovat už v době, kdy Saddám Husajn plynoval své civilní obyvatelstvo. Spojenci však tehdy přihlíželi, protože se jim to hodilo právě tak, jako se jim dnes hodí zasáhnout. Zamlžující míchání morálky do politiky a řeči o humanitárních agresích a bombardováních mohou sice tu a tam někoho vynést do vysokých pozic, když však kvůli tomu mají umírat nevinní lidé, je třeba takovou hru skončit.
Za druhé: Spojené státy po nás vyžadují, abychom dali souhlas s použitím svých vojáků ještě dříve, než zbrojní inspektoři ukončí svou kontrolu, a dříve než Rada bezpečnosti OSN zaujme stanovisko. Z toho lze soudit, že o výsledek jakési kontroly zde vůbec nejde a Radu bezpčnosti už kdosi dávno odepsal. V tom případě ale riskujeme, že se budeme podílet na přepadení země, která skutečně momentálně nikoho neohrožuje. Takový útok by nebylo možno vydávat za humanitární misi, byl by naopak porušením našich vlastních zákonů. Jistě, Irák by mohl někoho ohrožovat v budoucnosti. Lze však útočit na druhé země pod záminkou, že by mohly někoho ohrožovat v budoucnosti? To by byla ta nejkratší cesta do pekla.
A konečně za třetí: Dnes nejde o Husajna, právě tak jako v roce 1999 nešlo o Miloševiče. Jde o to, že se nenápadně, ale o to systematičtěji likvidují poslední zbytky mezinárodního práva. Ustavuje se systém, kdy jeden stát hce být zároveň žalobcem, soudcem i exekutorem v jedné osobě. Na ostatní země se pak pohlíží podle toho, zda jsou ochotny takovou likvidaci skutečného práva tolerovat, či se k ní dokonce připojit. Je to absurdní systém: nejprve obvinění, poté trest v podobě války a někdy v budoucnu možná i nějaký ten důkaz.
Proti takovému znásilňování rozumu roste nevole i ve Spojených státech, kde petici Nikoliv naším jménem podepsalo již přes 300 tisíc lidí. Přední britský právník Anthony Scrivener komentoval nedávno Bushovu a Blairovu politiku slovy: "Myšlenka, že k odsouzení drobného zloděje je zapotřebí lepších důkazů než k zahájení války, je na pováženou."
Právo, 14. ledna