Postřehy z úřadu práce: někdo prostě dělat nechce

Pracovní nabídky hlavně na dělnické profese se mzdou mezi 20 a 24 tisíci hrubého a dalšími benefity poslouchá většina lidí absolutně bez zájmu. Nakonec nemá o práci nikdo zájem.

Nabídku si mělo přijít vyslechnout 30 lidí evidovaných na úřadu práce, nakonec jich dorazilo okolo dvaceti. Usedám mezi dva čtyřicátníky a sleduji nábor.

„Pitný režim je důležitý,“ uchechtává se muž vedle mě a agilně se pouští do vyplnění dotazníku ohledně pracovních zkušeností a požadavků na zaměstnání.

„Kdybych měl vypsat, co všechno umím, tak by mně nestačil papír,“ vesele pomrkává další z uchazečů a přidává oplzlou poznámku na adresu náborářů. To další nezaměstnaný do dotazníku nenapíše ani řádku a občas se jen ironicky uchechtne.

Agentura hledá lidi na montování nábojnic do airbagů, lepení štítků, seřizovače, mechaniky a další dělnické profese, u firem jsou v nabídce stravenky, občerstvení, závodní kuchyně, příspěvek na dopravu a další benefity.

Po konci prezentace dojde na lámání chleba. Nikdo nemá o nabízené pozice zájem, zato velmi stojí o potvrzení pro úřad práce s tím, že nejsou vhodní kandidáti.

„Vy jste mi tam napsala, že nemám zájem! Já mám něco rozjednáno, ale když mi to nevyjde, tak mě úřad vyřadí z databáze, když mi tam píšete, že nemám zájem! Měla jste mi tam napsat něco jinýho, co když mě kvůli vám vyřadí?“ začíná na náborářku a jejího kolegu křičet ironik.

„No jasně, proč máme vyplňovat nějaký dotazníky, vy si tu verbujete lidi do své agentury!“ přidává se další účastník. Po několika desítkách vteřin ale emoce opadají a muži s brbláním odcházejí.

Nezaměstnaný, který se před chvílí chlubil, že má tolik pracovních zkušeností, že by mu nestačil papír, si zkušeně nechává otevřená zadní vrátka a slibuje, že se dostaví na pohovor. „Nikam nepůjdu, chci jen, aby mi úřad platil sociální a zdravotní, a nazdar bazar,“ spiklenecky se svěřuje.

Následuje přehlídka výmluv jednotlivých zúčastněných, kteří se snaží náboráře přesvědčit, že nemohou pracovat.

„Z ničeho nic jsem začal špatně vidět,“ tvrdí muž, který předtím aktivně vyplnil dotazník, v němž mimo jiné uvedl, že nemá žádnou zrakovou vadu.

„Dělat dvanáctky je pro mě moc psychicky náročný. Aha, máte i směnný provoz po osmi hodinách. To bych taky psy­chicky nezvládl,“ kroutí hlavou další.

„Mám nemocnou matku. Mám virózu – asi z těch pylů. Byl jsem trestaný, to byste mě určitě nechtěli. Sedm let jsem si platila soukromou školu, teď nemůžu dělat jako dělnice,“ odmítají s růz­nými výmluvami práci další „uchazeči“.

„Je to naprosto běžná situace. Lidi se mají velmi dobře i bez práce. Jsou registrovaní na úřadu, který za ně platí pojištění, a oni mohou dělat někde načerno. Máme 250 pracovních nabídek a nemůžeme je obsadit, přestože nabízíme i 24 tisíc hrubého v dělnických profesích. Pak musíme brát lidi z ciziny a Češi na­dávají, že jim cizinci berou práci. Ale to není pravda. Tihle lidi prostě pracovat nechtějí,“ řekla Právu náborářka z firmy McRoy Vladislava Hráčková.

„Na náborových akcích je to téměř vždy stejné, nikdo nemá zájem. Lidé, kteří chtějí pracovat, si práci najdou většinou sami a na úřadu práce jsou třeba jen týden. Další jsou v evidenci roky, i když je vyřadíme, pokud odmítnou přímou nabídku, tak za chvíli jsou zase zpět,“ nebyla z absolutního nezájmu lidí překvapena jedna z pracovnic úřadu.

Navíc s příchodem léta hodně lidí najde práci načerno v zemědělství nebo pohostinství.

„Proč by nezaměstnaní chtěli práci, když si umí vyběhat ­nej­růz­nější příspěvky na bydlení, děti, ošetřování příbuzných, a ještě si mohou vydělat prací načerno. Proč by každé ráno vstávali do práce? To, že nám tvrdí, jak jsou na úřadu asi měsíc, a přitom jsou v evidenci i několik let, už vůbec neřešíme,“ dodala Hráčková.