Článek
Pane ministře zdravotnictví, váš mandát je omezený. Přesto – jak velké ambice změnit zdravotnictví máte?
Mandát je vhodný pro operativní řízení, to znamená pro řešení krizových a aktuálních situací. Horší ale je pro řešení koncepční. Určitě nějakou koncepci razit budeme, a pokračovat v tom, co bylo. S výraznými změnami nepočítám. Zdravotnictví se mění pomalu a dopředu se sune. Medicína je radikálnější. Mění se rychleji. Proto budeme pokračovat v tom, co začali moji předchůdci.
Poplatky budou i nadále velmi diskutované. Hodláte je změnit?
Musíme je změnit i vzhledem k usnesení Ústavního soudu. Máme několik představ. Každá z nich přinese oslabení financí pro zdravotnická zařízení. Snažíme se najít kompromis. Myslíme si, že děti do 18 let by hospitalizační poplatek za den v nemocnici platit neměly. Ostatní ano, ale snížený ze současné stokoruny na 60 korun za den.
Děti do 18 let by neplatily. Ale jak by to bylo s důchodci nad 65 let?
I o nich diskutujeme. Musíme si ale uvědomit, že poplatky nejvýrazněji pomáhají léčebnám dlouhodobě nemocných nebo tam, kde je chronická péče. V těchto zařízeních výběr poplatků tvoří až 15, možná 20 procent příjmu. Každý z nás denně utratí za jídlo minimálně 60 korun a poplatky při pobytu v nemocnici by tuto částku vlastně kompenzovaly. Proto poplatky budou platit i důchodci. Nevylučuji však o tom ještě diskusi.
Váš předchůdce Leoš Heger v závěru svého funkčního období navrhoval, aby stát platil za své pojištěnce, což je zhruba šest miliónů lidí, víc než současných 723 korun měsíčně. Požadoval zvýšení o 50 nebo 77 korun, ale neuspěl. Pro jakou variantu jste vy?
Navýšení budu prosazovat, a to o 77 korun. Tři roky platba státu za pojištěnce stagnuje, ale i před tím to bylo málo peněz. Stoupla inflace, ceny, DPH atd. Proto přišla doba přijmout navýšení plateb státu za jeho pojištěnce.
Kolik peněz by tak zdravotnictví získalo?
V případě zvýšení částky o 77 Kč by to bylo 5,7 mld. Kč, u varianty navýšení o 50 korun by to bylo o 3,7 mld. Kč více.
A jak velký deficit se letos ve zdravotnictví očekává?
Červená čísla se mohou týkat nemocnic. Je to z velké části kvůli navýšení DPH, úhradové vyhlášce, dále v důsledku inflace, růstu cen energií, vstupních materiálů a dalších. Zasahuje do toho i doba splatnosti faktur. Bylo běžné, že nemocnice měly nasmlouvánu dobu splatnosti 90 až 120 dní. Dnes jim hrozí penalizace, protože termíny nedodržují. Jenom v přímo řízených organizacích, tedy velkých nemocnicích a ústavech, by riziko penalizace za nedodržení termínů mohlo znamenat dvě miliardy korun. Je to mezní číslo, protože nepředpokládám, že by všechny firmy nemocnice penalizovaly.
A deficit by letos mohl být jak velký?
Výhledy nyní zpřesňujeme, mohlo by se ale jednat o 5 miliard, ale i více.
Leoš Heger spolu se zdravotními pojišťovnami prosazoval rušení lůžek v nemocnicích. Nejdříve se hovořilo o deseti tisících, pak o šesti a půl tisících. Jste také přívržencem této radikální změny? V posledních letech jste působil na významných postech ve fakultních nemocnicích a víte, že pacienti někdy nejsou přijímáni, protože lůžka nejsou.
Znám tuto situaci již z 90. let. Tehdy snižování počtu lůžek mělo smysl. Dnes jsem vysloveně proti revolučnímu řešení. Vše probíhá přirozenou cestou, protože medicína se vyvíjí. Uvedu příklad. Můj otec při léčbě šedého zákalu ležel dva týdny v nemocnici, pak mu dávali čočku a ležel v nemocnici týden, pak druhou a byl v nemocnici tři dny. A dnes je to záležitost ambulantní. To znamená, že například ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze lůžka na oční klinice z počtu 300 spadly o jeden řád a stačí to. Podobně je tomu i v kožním lékařství anebo v kardiologii. Dříve se s infarktem leželo v nemocnici šest týdnů. Dnes je to několik dnů. Rozvoj medicíny má tedy výrazný dopad i na počet lůžek. Ale opakuji, jsem proti radikálnímu snižování počtu lůžek a nepočítám s tím.
V jednom z návrhů reformního zákona je, aby si lidé od 18 do 65 let platili běžné amalgámové plomby přímo ze své kapsy. Šlo by zhruba o 500 korun za jednu plombu. Až dosud tyto plomby hradí zdravotní pojišťovny. Budete tento Hegerův návrh, který prosazuje i stomatologická komora, podporovat, anebo ho z návrhu zákona vyškrtnete?
Úplně se mi tento návrh nelíbí. Amalgámové plomby by měly být zatím placeny pojišťovnami. Většinou už si je lidé dávají málo a spíše si připlatí na lepší plomby. Možná, že amalgámové plomby nebudou v budoucnu hrát zásadní roli. Zrovna v tomto s ministrem Hegerem ve shodě nejsem.
Jak se díváte na rozhodnutí Ústavního soudu, který dal čas do konce roku na úpravu nadstandardní péči. Už nemůže být ve formě vyhlášky, ale zákona. Vy sám jste pro nadstandardy?
Jsem pro nadstandardy. Někdy mi lidé říkají, že jsem dokonce jejich velkým obhájcem, což zásadní pravda není. Myslím si, že nadstandardy musíme chápat jako svobodné rozhodnutí pacienta. Nezbytná je ale definice. Standardní péče je nutná základní péče. Nadstandardní péče je možná péče, komfort.
Připravíte změnu zákona tak, aby se vše stihlo k 1. lednu příštího roku?
Zákon již připravujeme. Legislativní proces, jeho schvalování standardně trvá tři až šest měsíců. Předpokládám, že kolem nadstandardů ještě bude politický boj. Z mého hlediska je to ale jen matematika a žádné politikum v tom není. Chápu, že některým politikům se nadstandardní péče může hodit pro rozdmychávání vášní. Ale je to nesmysl. Když zrušíme nadstandardy, tak svým způsobem je to proti pacientům, proti jejich svobodě rozhodování, že si pořídí komfortní péči.
Jak velký by rozsah nadstandardní péče v rámci celého zdravotnictví mohl být?
Teď je minimální. A diskuse kolem nadstandardů je značně nafouklá. Někteří kolegové tvrdí, že nadstandard by v příštích letech mohl dosáhnout finančního objemu půl miliardy až miliardu ročně. Toho je podle mne možné dosáhnout za deset až patnáct let. Spíše je to otázka svobodné vůle pacientů se rozhodovat, moct si koupit komfort, než o nějakých výrazných ekonomických přínosech.
Lékaři od vás očekávají zvýšení platů tak, jak bylo dohodnuto v memorandu. V příštím roce by lékaři, kteří nastupují do praxe, měli mít 1,5násobek průměrné mzdy v zemi a po deseti letech praxe trojnásobek, což by nyní dělalo zhruba 75 tisíc korun měsíčně hrubého. Jsou na takové zvýšení peníze?
Nikdo by si nepřál víc než já svým kolegům přidat. A nejen lékařům, ale i zdravotním sestrám a ostatním zdravotníkům. Bylo by to populární gesto. Česká republika je však v určité ekonomické situaci, která se dotýká i zdravotnictví. Proto si bohužel myslím, že navýšení platů ve zdravotnictví se mi nepodaří.
Celý rozhovor vyšel v sobotním vydání deníku Právo.