Na tréninku kaskadérů. Těžko na cvičišti, lehko před kamerou

„Hop. Hop. Hop,“ ozývá se ve stejných intervalech halou pražského Sportovního klubu Hradčany. Večerní trénink začíná zlehka, skoro jako při školním tělocviku. Zhruba pětadvacet mladých lidí kluše dokolečka, ovšem když se ozve hop, všichni naráz provedou kotoul přes pravou paži, v gymnastické terminologii pád vpřed s převratem.

Správně provedený cvik je vrací zpět na nohy a všichni pokračují v klusu, dokud kaskadérský koordinátor Marek Svitek nezavelí k obrácení směru a pádům tentokrát přes levou paži.

Povrch v tělocvičně je měkký, což se hodí, protože o nejrůznější vozembouchy nebude během společně strávené hodiny nouze. Jinak je tu všechno, co patří ke gymnastické průpravě – hrazdy, kladiny, odrazové můstky, přeskokové stoly, švédské bedny. A pak také pomůcky, které v běžné tělocvičně nenajdete, například skokanské můstky nebo „bazény“ naplněné molitanovými kostkami. Typická rekvizita filmových kaskadérů, kteří si v nich bezpečně zkoušejí pády z výšky.

„Rok jsme společně netrénovali, začali jsme znova až v září,“ říká dvaasedmdesátiletý Ladislav Lahoda, vedoucí kaskadérské agentury Filmka. Založil ji už zkraje 60. let Jaroslav Tomsa (1930–2015), a to kolem skupinky sportovců, která se dala dohromady při natáčení snímku Limonádový Joe. Aktuálně čítá kolem 200 lidí a další přibližně stovku spolupracovníků, specialistů na konkrétní akční scény, jako jsou šerm, automobilové honičky nebo práce s koňmi.

Koronavirová pauza sice na čas zhatila společné tréninky v hale, avšak kaskadéři se udržovali v kondici sami nebo v menších skupinách. Pohyb je pro ně přirozená věc. Všechny spojuje celoživotní láska ke sportům, kterou v kaskadérské profesi zúročují.

„Všichni jsou neustále v plném tréninku. Tohle setkávání už je jen taková zábava, ale potřebná,“ podotýká Ladislav Lahoda. „Už za Jardy Tomsy jsme společné tréninky dělali a pak se šlo do hospody, udržovala se parta. Kromě toho se taky hlásí noví lidé, tak je potřeba se na ně podívat. Dneska přijdou tak tři čtyři noví, které neznám,“ povídá opřený o švédskou bednu. Se svými zkušenostmi už šéf kaskadérů metat salta nemusí. Na starost má především organizaci celého kaskadérského byznysu, s nímž mu pomáhají i syn Robert a dcera Kateřina.

Trénink už několik minut běží, ale opozdilci se ještě trousí. „Dobrý den,“ zdraví štíhlá zrzka zkušené kaskadéry, kteří zasedli kolem cvičiště.

„A ty seš kdo?“ zarazí ji Petr Drozda, jeden z matadorů.

„Já jsem Mihalová Anita,“ odpoví dívka.

„Jo, jo, víme, jasně,“ reaguje Ladislav Lahoda a posílá ji k ostatním. „Tahle holka mi volala, napsala, co dělá, a že by sem chtěla chodit, tak jsem řekl, ať přijde,“ vysvětluje, čímž se dostává k zájmu nových adeptů, který je setrvalý.

„Když se někdo přihlásí, chci od něj profesní životopis. Čemu se věnoval, na co si myslí, že by byl dobrý. Když někdo odmala dělá gymnastiku, tak je to výborné, ale když napíše, že chodí dva roky do činkárny, tak je nepoužitelný.“

Odhaduje, že z deseti zájemců se uchytí tak dva. „Nikoho předem nezrazujeme, ale mívají někdy dost zkreslené představy. Musí být taky schopní pracovat v týmu a mít v sobě i kus herectví,“ připomíná.

Spektrum výkonů je podle šéfa agentury široké. „Základ tvoří rvačky, proskakování sklem, výškové pády, kutálení ze schodů, různé druhy soubojů. Máme i specializaci na auta nebo na motorky, na kterých se dělají třeba backflipy (salta vzad), to už umí třeba jen pět lidí. Univerzálnost je u kaskadéra dobrá jen do určité míry. Každý je totiž v něčem výjimečný,“ říká a pochlubí se, že na kaskadérských cenách Taurus, které se každoročně udělují v USA za nejrůznější disciplíny, už Filmka nasbírala dvanáct nominací.

Riziko zranění podle jeho mínění nikdy nejde eliminovat. „Nějaké popáleniny, zlomeniny, vyražené zuby, to se stane. Od toho je tam koordinátor, aby si vybral správné lidi a dobře to nazkoušel. Všechno se dá nějak zjednodušit,“ domnívá se a vypíchne, jak bezpečnosti napomáhají moderní technologie. „Dneska máme kompletní chrániče páteře, gelové chrániče, ochranné gely při hoření, nomexové prádlo z formule 1. A když někdo padá z třiceti metrů, jistíme ho na lankách a před dopadem ho zastavíme.“

Jak se brzy ukáže, úvod tréninku byl opravdu spíše na zahřátí, protože Marek Svitek brzy zatopí pod kotlem. Čtyřiatřicetiletý kaskadér je v rámci agentury jedním z přibližně deseti koordinátorů, má bohaté zkušenosti s natáčením zahraničních filmů a několikrát dubloval i herecké hvězdy, například Orlanda Blooma nebo nejnověji Oscara Isaaca ve sci-fi Duna.

Jeho svěřenci podle pokynů překonávají plochu cvičiště z jedné strany na druhou, ovšem pokaždé prostřednictvím různých gymnastických a akrobatických prvků.

„Teď se vrátíme zpátky ke hvězdě,“ obrací se ke své družině před další sadou cviků. „Jestli můžeš, střídej ruce nebo zkus i bez rukou. Kdo ne, zůstává na nich,“ stručně vysvětlí a pak sám předvede. Hvězdu neboli přemet stranou provede nejdříve za pomoci obou rukou, pak si vystačí jen s jednou, a nakonec se zvládne ve výskoku „přetočit“ bez použití horních končetin. Ostatní jej napodobují podle svých možností. Pak nechá přinést švédské bedny, přes které zúčastnění pilují různé druhy přeskoků.

Kaskadéři, které Filmka sdružuje, nejsou jejími zaměstnanci, nýbrž externisty. Práce je ovšem podle Ladislava Lahody v poslední době tolik, že je filmové natáčení vytěžuje na plný úvazek a málokdo by měl ještě čas na původní povolání. V minulosti sice docházelo k výkyvům, co se týče přítomnosti zahraničních štábů v Česku, avšak útlum daný pandemií vyústil v přetlak zakázek.

„Teď po lockdownu se to úplně zbláznilo, všichni jsou nadržení na práci, peníze se naakumulovaly a točí se jako o život,“ komentuje to Ladislav Lahoda. Už od 90. let, kdy zahraniční produkce „objevily“ Česko, si Filmka buduje obdivuhodné renomé. V podstatě stačí zamávat seznamem filmů, na nichž se podílela, a zájemci o její služby už nic nepotřebují vědět.

Ladislav Lahoda sice na základě scénáře sestavuje rozpočet a předkládá cenovou nabídku, ale nejde o klasické výběrové řízení, neboť dovézt si kaskadéry z ciziny se nikomu nevyplatí a nikoho lepšího než Filmku u nás stejně neseženou.

Produkce k nám míří kvůli dobré pověsti prakticky všech profesí spojených s natáčením, šikovnými řemeslníky nebo pestrými lokacemi se spoustou historických budov. Vliv má pochopitelně i finanční výhodnost ve srovnání s výrobou filmu v USA či ve Velké Británii. V neposlední řadě hrají roli takzvané pobídky. Ve stručnosti jde o navrácení části peněz, které u nás produkce prokazatelně utratí, a to přímo z rozpočtu ministerstva kultury, konkrétně Státního fondu kinematografie.

Vyplatí se to, neboť filmové natáčení zaměstná stovky dalších lidí v návazných ubytovacích a stravovacích službách nebo v dopravě. Kromě toho jsou dnes pobídky standardem ve všech zemích, které si chtějí z hollywoodského koláče ukousnout.

Z čerstvých děl, na nichž se jeho lidé podílejí, vypíchne Ladislav Lahoda třeba akční snímek Netflixu s názvem Extraction 2 (Vyproštění 2), jenž se měl natáčet v Austrálii, ovšem kvůli pandemickým opatřením se narychlo přesouval do Česka. „Standardně se chystáme měsíc předem, tentokrát jsme na to měli čtrnáct dní. Je to stejná parta, která dělala film The Grey Man, takže už o nás věděli,“ připomene jiný projekt z produkce Netflixu, špionážní akci za 200 milionů dolarů, jenž si u nás udělal zastávku v létě.

Z velkých produkcí poslední doby dále stojí za zmínku například druhá řada fantasy seriálu Carnival Row, ze stejného žánru hojně očekávaný seriál Kolo času (oboje z produkce Amazonu) či nová adaptace románu Na západní frontě klid, která by měla mít premiéru na Netflixu ještě letos.

Ladislav Lahoda podle svých slov nebrání kaskadérům, aby si vyzkoušeli práci v USA nebo ve Velké Británii, ale je přesvědčený, že profesně se mohou naplno realizovat i doma. „Umíme totéž, co oni, akorát prachy jsou tam větší,“ konstatuje. „Samozřejmě bylo období, kdy jsme byli vděční, že nás vzali do ciziny, i já jsem projezdil Evropu, ale teď máme práce tolik, že nepotřebujeme nikam jezdit,“ podotýká a odhaduje, že zahraniční produkce agenturu vytěžují z 90 procent. Zbytek patří českým filmům nebo reklamám.

Jan Petřina se nejprve rozskáče na trampolíně a pak přispěchá s omluvou, že uspával dvě děti, takže nestihl začátek tréninku. „Ale nespal ještě ani jeden, tak jsem řekl manželce ‚hele, je to strašně důležitý, musím jít‘ a zdrhnul jsem,“ směje se šestačtyřicetiletý kaskadér, jenž se před několika roky vrátil po deseti letech z Anglie. Tam se dostal i k natáčení velkých bijáků, jako jsou populární komiksové adaptace studia Marvel. Osobně dubloval Chrise Evanse coby Kapitána Ameriku, Chrise Hemswortha v roli Thora nebo Chrise Pratta ve Strážcích galaxie.

„Hrozně mi pomohlo, že tady u nás děláme všeobecnou přípravu, umíme skoro všechno. V Anglii dělají nějakých šest základních disciplín, které jsou dost úzce zaměřené,“ srovnává absolvent polygrafické školy, který se však od 22 let věnuje pouze kaskadéřině.

„Jsme navíc zvyklí řešit věci za pochodu, v tom jsou zahraniční produkce hrozně neflexibilní. Všechno potřebují mít naplánované a vyzkoušené. Když jsme v Anglii točili Hana Sola (Solo: Star Wars Story, film ze světa Hvězdných válek z roku 2018), měli kaskadéři na přípravu třeba pět měsíců. Sem přijede produkce, řekne ‚máte čtyři týdny‘, ale očekává to samé.“

Protože se pohybuje kolem velkých hvězd, je pro něj důvěra mezi kaskadéry a herci důležitá. Zmíní třeba fantasy snímek z roku 2013 Jack a obři, v němž hlavní hrdina šplhá po obrovském stonku fazole. „Trénovali jsme to podobně jako lezení po stěně. Měli jsme tam stěnu na přípravu herců, učili jsme je, jak lézt, jak se chovat, v jaké pozici držet tělo, jak se jistit.“

Když s manželkou ze Severního Irska rozmýšleli, kde založit rodinu, zvolili návrat do Česka. „Při stejné práci je tu kvalita života lepší. Člověk si tam vydělá víc, ale zase má stres z dlouhého cestování, nevidí rodinu, kamarády. Je lepší investovat nabyté zkušenosti tady,“ tvrdí Jan Petřina, který kus večerního tréninku strávil rozhovorem. Ale nezlobí se.

„S věkem je pro mě důležité třeba kardio cvičení, takže jezdím do práce na kole, chodím veslovat. Fitko jako takové mě moc nebaví. S kluky z týmu si jdeme zalézt nebo zajezdit motokros. Když je čas při natáčení, uděláme si trénink na místě – kliky, břicho, dřepy a tak.“

„Tak posledních pět minut volná zábava. Kdo si chce ještě zaskákat, tak může,“ zavelí Marek Svitek a dodá: „Samozřejmě opatrně.“

Oslovím ještě Anitu Mihalovou, která přišla poprvé. „Jsem herečka a tanečnice, snažím se o akrobacii a miluju filmové natáčení,“ říká o sobě jednadvacetiletá zrzka, která se během podzimu objevila třeba v jedné epizodě seriálu České televize Ochránce nebo v dánském dramatu z 2. světové války Skyggen i mit øje (Stín v mých očích).

Přiznává, že stát se kaskadérkou na plný úvazek ji láká. „Odmala jsem dělala hlavně tanec, jinak všehochuť, milovala jsem jakýkoli sport, takže v těláku jsem byla vždycky nejlepší. To zní hrozně,“ směje se. „Akorát salto mi dělá problém,“ dodává sebekriticky.

Kaskadéřina je podle ní skvělá kombinace všeho, čemu se dosud věnovala. „Myslím si, že jsem na ni docela stavěná. Spousta herců si stěžuje, co je bolí, že jim je zima, že je to na lankách škrtí, ale já taková nejsem, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit.“

Aniž by chtěl Ladislav Lahoda kohokoli odrazovat, zdůrazňuje, že tohle řemeslo má tvrdý chleba. Důkazem je i to, že sejít se na večerním tréninku ve větším počtu je při současném vytížení kaskadérů vzácnost. Zvlášť pokud točí nějaký dlouhodobý projekt.

„Nástup mají od šesti ráno, oficiálně dělají do šesti večer, ale zůstanou přesčas a doma jsou v devět večer. A takhle to jde půl roku, takže si myslím, že toho všichni mají plný kecky.“

Přesto jsou kaskadéři lidé, kteří svou práci milují, bez pohybu si neumějí život představit a rádi se dostávají na hranu možného. A pro pocit seberealizace jim nevadí, že svůj obličej na plátně málokdy uvidí a jméno zůstává schované kdesi v houšti závěrečných titulků.