Hlavní obsah

RECENZE: Vydařená operní jízda tramvají z Liberce do Jablonce

Právo, Radmila Hrdinová

Světovou premiéru opery Tramvestie, inspirované jízdou tramvajovou linkou č. 11 mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou, uvedla Opera Národního divadla v Praze na Nové scéně.

Foto: Patrik Borecký

Jiří Sulženko v Tramvestii

Článek

Pochybnosti, zda jde napsat operu o jízdě tramvají, se vytratí, když si uvědomíme, že cestující mají své osudy, stejně jako krajina ubíhající za okny. Z nich vyšel ve své poemě básník Pavel Novotný a jeho Tramvestie inspirovala skladatele Petra Wajsara ke stejnojmenné opeře.

Na čtyřech tramvajových sedačkách jsou usazeni čtyři cestující s lehce načrtnutými charaktery: nervózní úřednice v kostýmku (Jana Horáková Levicová), rozšafná bezdomovkyně (Lenka Šmídová), frajerský dlouhán v popsaných lacláčích (Dušan Růžička) a brblající důchodce (Jiří Sulženko). Každý má své komentáře krajiny za okny i příběh. Během cesty se charaktery i příběhy postav promíchají a v závěru opět vplují „do svých kolejí“.

Nejde ale o ucelené příběhy, libreto pracuje s útržkovitými texty, stejně jako jsou nezachytitelné záblesky krajiny za okny tramvaje, jež spolu s výtvarnou abstrakcí i citacemi textů básnické předlohy tvoří projekci odvíjenou za zády cestujících. Scénickou podobu dotvářející Wajsarovo a Novotného dílo dal inscenaci výtvarník a režisér Marek Bureš.

Zaniklá historie krajiny za okny

Osmdesátiminutová opera je členěna dvaceti zastávkami. Každé z nich se text dotkne nápovědí z krajiny za okny (zaniklé textilní kolosy Textilana a Bytex, vratislavický pivovar, kyselka, rušička radiového signálu, betonová sídliště, nevzhledné garáže i magický les), jež mají sice největší půvab pro toho, kdo trasu důvěrně zná, ale i ostatním skládají fantaskní proud volně tekoucího vědomí.

Hudba Petra Wajsara interpretovaná komorním orchestrem i elektronikou má dynamický charakter vycházející ze samotné jízdy. Je zvukově i stylově pestrá, dotkne se dechovky, popu i syrovosti blues, stejně jako její autor má blízko k rapu i beat boxu, ale nepostrádá ani romantiku a v množství letmých aluzí lze zaslechnout i Leoše Janáčka. Zní v ní repetované rytmické sekvence i melodické popěvky, vedle prostě zpívaných vět má i kontrapunkticky budované pasáže a přesnou rytmiku.

Kombinuje mluvené slovo s hudebním proudem a při vší pestrosti nepůsobí nikterak roztříštěně, ale vytváří emotivní oblouk sledující prožitek z jízdy neobvyklou tramvajovou linkou i lidským životem. A navíc má i hudební vtip.

Perfektně zvládnuté sólistické party

Tramvestie je po Acherově Sternenhochovi další cennou položkou v dramaturgické lince uvádějící na jeviště Nové scény původní tvorbu, dílem ukazujícím výrazové možnosti opery 21. století. Obdiv za precizní zvládnutí nikterak snadných partů i evidentní zaujetí dílem zaslouží všichni čtyři sólisté i orchestr Státní opery v čele s dirigentem Richardem Heinem, Ten si s dílem velmi dobře porozuměl a jedinou větou pronesenou jeho češtinou s lehce německým akcentem perfektně zapadl do ducha Wajsarovy a Novotného opery.

Petr Wajsar: Tramvestie

Hudební nastudování a dirigent Richard Hein, režie, scéna, video a světelný design Marek Bureš, kostýmy Klára Syrůčková, zvukový design David Hysek. Světová premiéra 17. dubna na Nové scéně ND, Praha.

Celkové hodnocení: 90 %

Reklama

Výběr článků

Načítám