Nehoda mu vzala schopnost chodit. Ale až život na vozíku mu otevřel oči

Lékaři tehdy konstatovali, že může být rád, že nehodu vůbec přežil. Ochrnuly mu dolní končetiny. Jak sám tvrdí, je to pro něj už tak dávno, že si to ani moc nepamatuje.

Před nehodou prý jeho život nebyl nijak výjimečný. „Dá se říct, že jsem se po tom úraze rozlítl do světa. Díky sportu jsem začal cestovat a žít aktivně. Otevřelo mi to oči a od té doby jsem v jednom kole,“ usmívá se Zbyněk, jemuž do světa atletiky, basketbalu, lyží a jiných sportovních radovánek pomohli až ostatní vozíčkáři v Kladrubech.

Usoudili, že má dobrou postavu a nabídli mu, ať si zkusí hodit diskem. Po čtvrt roce už jel na soustředění pro nováčky a za rok už byl v reprezentaci. Díky cestování s atletikou pak podle svých slov zjistil, že ve sportu jde na vozíku dělat vše možné kromě fotbalu. A tak začal hrát basketbal, tenis, florbal, lyžovat, plavat či jezdit na kole. V mnohých disciplínách dokonce získal ocenění.

V současnosti se intenzivně připravuje na závod World Run pořádaný nadací Wings for Life, který se koná tuto neděli 6. května v Mnichově. Výtěžek z něj půjde nadaci na výzkum poranění míchy. „Loni jsem byl poprvé, to bylo super a rozhodl jsem se, že pokud to půjde, tak bych chtěl jezdit každý rok,“ svěřil se Zbyněk.

Aby mohl postižený sportovat, potřebuje k tomu ale ty správné pomůcky, což je v případě Zbyňka vozík na míru. Na každou aktivitu ale potřeba jiný a jeden stojí okolo 200 tisíc korun. Proto se Zbyněk s přáteli rozhodli, že je budou vyrábět. A to aspoň o třetinu levněji, než se normálně prodávají. Zatím totiž nejsou dotovány zdravotní pojišťovnou.

„Vzniklo to úplně nevinně. Před třemi lety jsme si s kamarádem, se kterým vedu florbalový oddíl v Budějicích, řekli - máme málo nováčků. Lidi jsou, ale nechtějí se hýbat, uděláme pro ně aktivity camp, takové soustředění pro mladé začínající sportovce. Přihlásilo se nám strašně moc lidí, a když jsme měli závěrečný večírek, tak jsme vlastně zjistili, že máme problém. Že máme lidi, ale nemáme pro ně vozíky. A tam tenkrát můj švagr Honza prohlásil památnou větu, že to nebude těžké vyrobit. A tak jsme to zkusili a od té doby je vyrábíme,“ zavzpomínal Zbyněk.

Původně chtěli vyrobit vozíky jen pro sebe, ale postupně se na ně začali obracet lidé i z jiných klubů a dnes už vyrábějí vozíky pro celou Evropu a brzy možná budou vyvážet do celého světa.

Jak sám Zbyněk často opakuje, je se svým životem zcela spokojen a myslí si, že z něj vozík udělal lepšího člověka. „Začal jsem sportovat, žít aktivně. Dneska mám krásnou rodinu, úžasnou ženu, tříletého kluka a užívám si to, takže mi nic nechybí. To, že jsem na vozíku, vůbec nevnímám,“ dodal Zbyněk a doufá, že zveřejňováním svého příběhu a svých sportovních úspěchů dá naději i ostatním, ke kterým nebyl osud tak přívětivý.