Výlet z Pohoří na Šumavě na Kamenec v Novohradských horách

Název Pohoří na Šumavě získala vesnička až v roce 1923. Před tím se jí říkalo různě, zejména německy Buchers, česky mimo jiné Puchýř. Vznikla na cestě do rakouského Freistadtu v oblasti již dříve vybudovaných sklářských hutí v druhé polovině 18. století.

Poloha ve více než 900 metrů nad mořem ležící obci nabízela téměř čtrnácti stovkám místních obyvatel na konci 19. století skromnou obživu v zemědělství, dřevařství, sklářství, přičemž proslulé bylo zejména malování svatých obrázků na sklo, které se vyvážely do celé Evropy. Tento výnosný způsob obživy se uchytil později i v Nových Hradech nebo rakouském Sandlu. Konec malování na sklo přineslo až rozšíření nové techniky barvotisku.

S krachem sklářství na začátku 20. století a následným odsunem obyvatelstva po 2. světové válce začala ves postupně zanikat. Přitom podle webu Zaniklé obce a objekty stálo ve 30. letech v Pohoří více než 60 domů a žilo zde téměř 300 obyvatel.

Obec měli osídlit slovenští reemigranti z maďarského Miškolce, ale po několika letech hromadně z obce utekli. V polovině 60. let přesto zůstávalo v Pohoří přes 20 domů, včetně kina, hospody, statku a polesí. Jenže s rozšířením pohraničního pásma vesnička zcela zanikla a v roce 1978 byla zdemolována většina zbylých domů.

Zásadní obrat přinesla až sametová revoluce. Z velkolepých plánů na celkovou obnovu vesničky sice sešlo, ale obec ožívá přirozenou cestou. Vyrostla nová obydlí, která nejsou pouze rekreačními objekty, ale jeden z nich obývají lidé jako trvalé bydliště.

Dominantou vesničky zůstává barokní kostel Panny Marie Dobré Rady z konce 18. století, kterému se ale bohužel na konci 90. let minulého století zřítila střecha a věž, takže z něj zbyly jen obvodové zdi a zastřešený presbytář. Jak je ale vidět, na troskách kostela se před časem začalo pracovat, takže se třeba někdy v budoucnu dočká i celkové obnovy.

„V opraveném presbytáři kostela občas slouží mši. V září se pravidelně koná mariánská pouť, kdy se otevře hraniční přechod Stadlberg a přicházejí sem ve velkém poutníci z Rakouska,“ prozradil znalec místních poměrů Zdeněk Duffek.

Po prohlídce kostela a obnovované vesničky se můžeme vydat po zelené turistické značce na jihozápad. Po zhruba kilometru se dostaneme na rozcestí, kde nás zaujme vztyčený kámen, který je zřejmě podstavcem někdejšího křížku.

Kámen očividně někdo nejdříve rozpůlil a později opět slepil do původní podoby. Litinový křížek na vrcholu ale stále chybí. „Kámen stojí vlastně na okraji nejvýznamnější přírodní památky Novohradských hor Prameniště Pohořského potoka. V letních měsících tu najdeme pestrou květenu, v jihozápadní části roste vzácná kýchavice bílá. Svá hnízdiště zde má několik druhů ptáků, jako je třeba chřástal polní nebo linduška luční,“ uvedl Zdeněk Duffek.

Cesta na Kamenec bude odtud pokračovat dále po zelené turistické značce, která, přestože kráčíme na nejvyšší horu Novohradských hor na české straně hranice, nebude nikterak strmá. Nejdříve mineme na konci jedné z luk obdivuhodný památný strom zerav obrovský a o něco dál pozůstatek někdejší vsi Pavlína – třípatrovou kamennou kapličku s třemi výklenky nad sebou, dnes podle Duffka osázenými obrázky ve skle.

Pak již zamíříme na samotný vrchol Kamence, vzdálený 400 metrů od státní hranice, na hlavním evropském rozvodí Labe a Dunaje. Vrchol Kamence tvoří dvě odhadem asi osm metrů vysoké skalky, které díky erozi vypadají, jako by je někdo poskládal z kamenných placek. Vylézt až nahoru se podaří zřejmě jen mladším ročníkům, protože to vyžaduje jisté horolezecké schopnosti. Kamenec je ale natolik zarostlý smrkem, že stejně nenabízí dobrý rozhled do okolí.

Na cestu zpět se vydáme jinou trasou. Nejdříve budeme pokračovat po zelené turistické značce, přičemž asi po 350 metrech narazíme na zbytky někdejšího hostince. Podle některých zdrojů zde stával i hrad, ale jiné zdroje to zase vyvracejí. Vyznačen je jen v některých mapách.

Po zelené turistické značce se vrátíme zpět na vrchol Kamence a budeme po stejné značce pokračovat zpět zhruba 700 metrů, než narazíme na křižovatku lesních cest. Vydáme se doleva z kopce k Pohořskému potůčku a dál do kopce, až narazíme na další neznačenou lesní cestu.

Asi po 150 metrech stoupání po neznačené cestě narazíme po levé straně za mostkem na opravdu pěkný barokní hraniční sloup z roku 1661 ustanovující trojmezí mezi Čechami a Dolním a Horním Rakouskem. Sloup je v horní části trojstranný a každá strana kamene odkazuje na svoji část země.

Pod sloupem je roztomilý rozcestník, který nás ale může zmást, protože různými okruhy láká na cíle v sousedním Rakousku. My se vrátíme několik desítek metrů přes můstek nad potůčkem zpět na cestu, po které jsme přišli, a vracíme se stejnou trasou zpět do Pohoří na Šumavě.

Cestou ještě projdeme územím, kde stávaly Šance. Tedy sklářská huť, kterou založil podobně jako většinu okolních osad šlechtický panský rod Buquoyů. Zhruba kilometr a půl před Pohořím na Šumavě se neznačená cesta napojí na zelenou turistickou trasu. Ta nás dovede zpět k místu, odkud jsme vyšli.