Santiniho barokní hvězda září nad Žďárem

Impozantní stavba dominující okolí, a přesto zahalená tajemnou atmosférou, je vrcholným dílem architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela.

Výjimečnost stavby byla roku 1994 oceněna i ve světovém měřítku. To když byla tato památka zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Impuls ke stavbě poutního kostela vzešel z nedalekého cisterciáckého kláštera. Opat Václav Vejmluva byl velkým ctitelem Jana Nepomuckého a zastáncem jeho svatořečení.

Proto když byla roku 1719 nalezena v hrobě budoucího světce v pražské katedrále sv. Víta část zachovalé tkáně považované za Nepomukův jazyk, rozhodl se Vejmluva vybudovat ke cti a slávě Jana Nepomuckého poutní místo.

„Pro realizaci tohoto velkého projektu bylo vybráno zalesněné návrší Černý les, nacházející se východně od areálu kláštera. Celé bylo vykáceno a přejmenováno na Zelenou horu, jako odkaz na mateřský klášter žďárských mnichů a místo, kde byl Jan Nepomucký údajně vychováván,“ připomněl nejstarší historii poutního místa Bohumil Tripal, náměstek ředitele územního pracoviště Národního památkového ústavu v Telči.

Architekt Jan Blažej Santini Aichel tu v nezvykle krátkém čase v letech 1719 až 1722 vybudoval dílo, považované za vrchol takzvaného gotického baroka.

„Určujícím symbolem zdejší architektury je pěticípá hvězda. Podle legendy se totiž v místě, kde Nepomuk utonul, objevila nad hladinou koruna s pěti hvězdami. Proto pět hvězd zdobí svatozář nad hlavou světce na většině jeho soch, proto pěticípá hvězda a symbolika čísla pět na Zelené hoře,“ upozorňuje návštěvníky během výkladu průvodkyně Marie Dubová.

Svatostánek je vystavěn na půdorysu pěticípé hvězdy, do areálu se může vejít jednou z pěti bran, v chrámu je pět kaplí a pět oltářů.

Pět velkých andělů na oltáři doplněných třemi malými zase dává číslo 53, tedy věk, jehož se Jan Nepomucký dožil.

V samém středu kopule kostela je na stropě znázorněn červený jazyk, další z atributů Jana Nepomuckého.

„Podle legendy totiž světec zemřel proto, že neprozradil Václavu IV. zpovědní tajemství jeho ženy, královny Žofie. Tvar jazyka mají i okna v lucernových kaplích nad vstupními vestibuly. Další okna mají tvar biskupské mitry, ty odkazují na opata Václava Vejmluvu, nebo rovnostranného trojúhelníku, symbolu Nejsvětější Trojice,“ doplnila Dubová.

Návštěvník, který přijde na Zelenou horu, aniž by o Santiniho stavbě cokoli věděl, může v první chvíli nabýt dojmu, že je to památka sice zajímavá, ne však unikátní. „Ale stačí se rozhlédnout a nechat na sebe působit zdejší atmosféru,“ tvrdí Marie Dubová.

Nebo poslouchat výklad průvodce, který na mnoho symbolů upozorní a vysvětlí je. Překvapit může například relativní strohost interiéru.

Ačkoliv baroko charakterizuje velká zdobnost, zdejší kostel přezdobený není. Naopak, v mnohém předjímá minimalismus architektury 20. století. „Oč na svou dobu skromnější výzdoba, o to větší prostor a význam zde má světlo.

V kapli není jediného tmavého koutu. Nejen, že stěny jsou protkány okny, ale architekt pracoval i s lomeným světlem. Poměrně masivní stavba tak získala subtilní až křehký výraz,“ připomněla průvodkyně.

Neuplynulo ani sto let od výstavby a zelenohorskému poutnímu areálu hrozil zánik. Nejprve ho v roce 1784 zachvátil požár, který zničil ambity a střechu poutní kaple. Ve stejném roce císař Josef II. zrušil řadu klášterů, včetně zdejšího žďárského. Nebyl proto nikdo, kdo by poničenou památku opravil. Až po osmi letech se podařilo mnichu Bonifáci Procházkovi získat povolení kostel opravit. Musel zde být vybudován hřbitov.

„Dnes už se tu nepohřbívá, naopak hroby jsou postupně přemisťovány na nový hřbitov. Prostor okolo kostela by měl mít během čtyř let pouze parkovou úpravu,“ řekla průvodkyně s tím, že se své původní podobě Zelená hora více přiblížila už v roce 2006.