Kostarika - ráj pro fotografy a milovníky přírody

Právě vulkanická činnost rozdělila horské oblasti na menší fragmenty, nazývané „cordilleras“.  Na severozápadě jsou to Cordillera de Guanacaste se sérií vysokých sopek  např. Rincón de la Vieja a Miravalles, které stále vypouštějí páru, čehož se využívá pro výrobu značného množství geotermální energie.

Severovýchod zaujímají hory Cordillera de Tilarán, jimž vévodí jeden z nejaktivnějších vulkánů světa – Arenal. O něco vyšší je Cordillera Central se svými čtyřmi sopkami – Poás, Barva, Irazú a Turrialba. Vytváří centrální vysočinu, na jejíž hranici leží úrodná náhorní plošina Meseta Central (900 – 1787 m n.m.). A konečně na jih náhorní plošiny navazuje Cordillera Talamanca s nejvyšším vrcholem země Cerro Chiripó (se svými 3 820m n.m. zároveň pátý nejvyšší v celé střední Americe).

Populaci Kostariky tvoří zhruba 4,5 miliónu „Ticos“, jak si místní mezi sebou rádi říkají. Skladba obyvatel je poměrně rozmanitá – běloši, castizové (ze španělského „castizo“ – čistý, ryzí, které se používalo pro označení jedné z koloniálních španělských rasových kategorií), mesticové (míšenci evropsko-indiánské krve), černoši (potomci přistěhovalců z Jamajky, kteří na konci 19.století pracovali na výstavbě železnice a na banánových plantážích), členové afro-karibské národnosti, američtí indiáni, domorodci Bribri, Boruca aj., Číňani (především z Taiwanu).

Většina populace se hlásí k řimsko-katolickému vyznání, uznanému jako oficiální náboženství ústavou z roku 1949. Úředním jazykem Kostariky je španělština, ale setkáme se také s kreolskou angličtinou – tzv. Mekatelyu, domorodými Bribri, Maléu, Cabécar a mnohými dalšími.

Vzhledem ke své poloze nedaleko rovníku se Kostarika těší celoročnímu tropickému podnebí s výjimkou mikroklimat, ovlivňovaných nadmořskou výškou. Mezi prosincem a dubnem nastává suché období čili „verano“ – léto. Doba dešťů „invierno“ - zima poté přichází mezi květnem a listopadem, kdy v některých regionech srážky téměř neustávají.

Místo s největším spadem vody se nachází na karibské straně pohoří Cordillera Central, kde ročně naměří v průměru přes 5 000 mm srážek. Stejně tak vlhkost vzduchu je v oblasti přiléhající ke Karibiku mnohem vyšší než je tomu na straně pacifické, kde se tudíž koncentruje valná většina obyvatel. Průměrné roční teploty dosahují v pobřežních nížinách kolem 27C, v osídlených oblastech Cordillera Central 20C, na vrcholcích nejvyšších hor se ochlazuje na -10C.

Ač se Kostarika svou rozlohou řadí ke státům maličkým, má nesmírně rozmanitou topografii – zastoupeny jsou zde kupříkladu mangrove, bažiny, písečné pláže, četné zálivy, poloostrovy, deštné pralesy, hornatiny, ostrůvky atd. Stejně tak i její úchvatná fauna a flora je nevídaně pestrá – nalezli bychom zde neuvěřitelných 5% ze všech živočišných a rostlinných druhů světa (na 260 druhů zvířecích druhů a 850 druhů ptáků, přes 10 000 druhů cévnatých rostlin, jen orchideí asi 1300).

Za přičinění vlády a jejích nařízení a především usilovným snahám environmentálních skupin a nadšených dobrovolníků se Kostarice v posledních letech podařilo téměř zastavit katastrofické kácení pralesů. V období mezi roky 1973 – 1989 stavěl tento neduh zemi ve světě k těm nejhůře postiženým vůbec. Ohromné plochy hustých porostů byly tehdy proměněny na pastviny, zemědělskou půdu anebo posloužily k výsadbě lesů, určených pro průmyslovou těžbu.

Svou rozlohou se řadí mezi státy menší, v Centrální Americe po El Salvadoru druhý nejmenší - má pouhých 51 100 km2, tedy o něco více než například Švýcarsko. Ve svém nejužším místě měří tato zemička mezi oběma oceány pouhopouhých 119km, v nejširším bodě pak 280 km, což je stále velmi málo.

Jeho území je rozděleno na sedm provincií: Alajuela, Cartago, Guanacaste, Heredia, Limón, Puntarenas a San José. Kromě hlavní pevninské části náleží ke Kostarice také řada ostrovů a ostrůvků, roztroušených kolem pobřeží jak na atlantické, tak na tichomořské straně - Isla del Coco, Isla Calero, Isla del Caňo a mnohé další.

Autor: Eva Špačková