„Pocházím z Bečova nad Teplou. Kamarád bydlel u Botanky, takže jsme do ní vždy přirozeně mířili. Co může být pro kluky lepší než zarostlý, neudržovaný, vlastně nepřístupný pozemek, kde si můžete dělat, co chcete? Když k tomu přidáte, že tady stály zbytky vodních náhonů, altánů, romantika to byla neskutečná,“ vypráví.

 Bečovská botanická zahrada dnes

FOTO: ČTK

Během popíjení kávy koukáme na biotop Korunního rybníka, třičtvrtěhektarové jezírko, na stany s dřevěnou podsadou a týpí i všudypřítomné květiny. V horku tolik vyhledávaný stín nám zajišťují vzrostlé stromy. „Právě ty zbyly z původní výsadby,“ ohlíží se zahradnický a krajinářský architekt. Z dob největší slávy areálu podle něj zůstala desetina: „Místo po válce zmizelo i z odborného povědomí. Mohla za to poloha v Sudetech.“

Pozemek u řeky panu Šindelářovi vstoupil opět do života v roce 2005. Tehdy se dozvěděl, že kus z něj chce koupit bečovský výrobní podnik, stojící v místech bývalých zámeckých skleníků. A právě přes jeho vrátnici se do zeleného království po cestě kopírující břeh dostanete. Stačí zaplatit symbolické vstupné, projít brankou a kolem Teplé se vydat tam, kde vznikala konkurence vyhlášeného Průhonického parku.

Po vzoru Průhonic

Zahradnictví, alpinum, trvalkovou sbírkovou zahradu a přírodně krajinářský park vytvářel v Bečově nad Teplou od roku 1918 vrchnostenský zahradník Jan Koditek. Plnil tak přání posledního majitele trvale žijícího na bečovském panství Jindřicha, 5. vévody a 3. knížete Beaufort-Spontin (1880-1966) a jeho ženy Marie (1886-1945). Rádce měli prověřeného. Otcem paní kněžny byl totiž hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca, zakladatel Průhonického parku a propagátor vysazování cizokrajných rostlin mimo jejich přirozené oblasti.

„Mnohé nechal přivézt poprvé právě do Bečova,“ konstatuje pan Šindelář s tím, že v dobách největší slávy tamní skleníky zásobovaly rostlinami nejen zámecký park, mířily i leckam do Evropy. Největší rozmach přitom zažil tehdejší patnáctihektarový areál ve 20. a 30. letech 20. století, kdy se pyšnil dvouhektarovým alpínem na skalnaté stráni a sbírkovým parkem. Díky nim si také vysloužil svoji přezdívku: Druhé Průhonice.

Údržba areálu nebyla rozhodně laciná. Staralo se o něj dvacet zahradníků. Koditek při jeho členění myslel na ledacos. Třeba na nebezpečí rozvodnění Teplé, proti němuž rostliny chránily zábrany. Vedle praktických věcí kladl důraz i na estetično. Zahradou procházela rozvětvená síť cest lemovaná kolekcemi rostlin různých světadílů, vše doplňovaly altány a vyhlídky.

 Zahrada má pestrou historii.

FOTO: ČTK

Členění na pět částí

„Ze staveb se nezachovalo skoro nic,“ podotýká pan Šindelář s tím, že areál se pro hladké fungování důmyslně členil. V první jeho části bylo již zmíněné zahradnictví se skleníky, pařeništi a oranžérií sloužící k uchovávání nádobových rostlin. Druhou tvořila plocha u Korunního rybníka, německy nazývaného Kronteich. Její osa pak opticky končila na vrchu, u pohřební kaple sv. Petra.

Vstup do vyhlášeného alpina, tedy třetího úseku, vedl zase od Korunního rybníka přes středověký vodní náhon. Vzácné rostliny v něm doplňovaly terasové záhony, schodiště, odpočívadla, obruby záhonů, studánky a kamenná koryta. Čtvrtou částí zahrady byla Alpská louka, na jejímž místě jsou teď zchátralé rybí sádky. Poslední její pátý kus formoval na západním okraji prudký skalnatý svah s vyhlídkou. Právě v téhle části se zkoušelo i pěstování sazenic jehličnatých dřevin vhodných k výsadbě na panství, v sadu se dařilo ovocným dřevinám.

O kráse Botanky dnes vypovídají archívní záznamy, nákresy a fotografie. Její rozvoj zastavila 2. světová válka a následné události. Původní německé obyvatelstvo muselo Bečov nad Teplou opustit, včetně Beaufort-Spontinů. Kdysi opečovávaná zahrada zůstala bez údržby. Jako první z ní zmizelo vybavení, pak rostliny, které si místní často odnesli do vlastních zahrad.

Celý areál pak převzali lesníci. A jelikož se v něm nedalo pohodlně těžit dřevo, nechali ho osudu.

Značná část světlomilných skalniček zmizela.

FOTO: ČTK

Cenné dřeviny přežily

Plocha plná světlomilných skalniček, nízkých bylin za několik let zarostla. Změně světelných podmínek se přizpůsobilo jen málo z nich. „Máme hotový hrubý soupis toho, co se zachránilo. Jisté je, že cenné dřeviny přežily i dobu zmaru,“ zmiňuje pan Šindelář.

Jiří Šindelář je správcem Botanické zahrady v Bečově nad Teplou.

Jiří Šindelář je správcem Botanické zahrady v Bečově nad Teplou.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Nepochybuje o tom, že k zániku areálu přispěl přelom let 40. a 50., zbourání původně velmi drahých skleníků, jejichž místo zabral zmíněný výrobní podnik. „Když jsme se v roce 2005 dozvěděli, že chce získat další část bývalé zahrady a vykácet vzácné stromy, začali jsme jednat,“ ohlíží se pan Šindelář znovu do doby před třinácti lety.

Aby plánům zabránil, založil s přáteli neziskovou organizaci a přesvědčil vedení města, aby vše přenechalo raději jim. Na jejich stranu se záhy přiklonili ochránci přírody a památkáři. „Nabídli jsme stejnou cenu za pozemky jako podnik, a získali je,“ uvádí zahradní architekt.

Neziskovka nyní pečuje o devět hektarů z původních patnácti. Ráda by získala ještě bývalou Alpskou louku. „To už bude asi maximum, i tak máme práce nad hlavu. Z nadšení se stala každodenní provozní starost. Vstoupili jsme do Unie botanických zahrad, působíme jako vědecká a vzdělávací instituce. Lidé u nás mohou sportovat. Ubytovat se, najíst se. Nepobíráme žádné příspěvky od státu, kraje, ani města. Musíme se snažit sami,“ říká.

Ráj pro zimní sporty

„Sezóna je u nás od května do září. V zimě se tady dá na osvětleném oválu běžkovat, na rybníku bruslit.“ Za úspěchy minulých let považuje nejen výsadbu vzácných rostlin, ale také to, že v areálu letos přibyly nové toalety a čistička odpadních vod.

Unikátní zahrada je otevřená 365 dnů v roce, čtyřiadvacet hodin denně. „Na vrátnici podniku vás pustí, kdykoli budete chtít,“ láká do zeleného ráje pan Šindelář. Všem určitě doporučuje obhlídku jejich nejvzácnějšího stromu, symbolu zahrady, korkovníku amurského: „Víme o něm vše. Odkud pocházela semena, jak přirůstal. Za to, co prožil, získal titul Národní strom hrdina roku 2006.“

Ostatně kontinuitu vnímá jako nedílnou součást snah unikátní plochu oživit. Hodně si tak cení i toho, že si ji před časem prohlédli potomci původních majitelů panství, k jejichž předkům patřil zakladatel našich nejkrásnějších botanických zahrad Arnošt Emanuel Silva-Tarouca. Ta bečovská k nim chce znovu patřit.