Z rozlehlého parkoviště pod nástupní stanicí lanovky v Mitterbachu nevypadá vyhlídková hora Gemeindealpe s výškou 1626 metrů nijak zvláštně. Sníh vystřídala sytě zelená tráva, stovkám stromů se taky ulevilo od závějí a modré sedačky lanovky splývají s čistou oblohou. Jen sem tam kontrastují s bílým mrakem podsvíceným ostrým jarním sluncem.

Jsme tu kvůli vyhlídce a adrenalinové cestě dolů, a tak několik pěších turistů zahlédneme jako malé panáčky z pohodlí měkkých sedadel lanovky. Především se ale soustředíme na výhled, který jízda umožňuje. I když člověk už horských panoramat pár viděl, nikdy se neomrzí, nikdy nejsou stejná a vždycky okouzlí...

Líná jízda lanovkou nabízí perfektní výhled.

Líná jízda lanovkou nabízí perfektní výhled.

FOTO: Klára Fischleinová, Novinky

Lanovka nás vysazuje na první stanici, kde míjíme dlouhé řady malých vozítek. Nutkání sáhnout do velké bedny pro helmu a osedlat jedno z nich je velké, ale všechno má svůj čas. Před svižnou cestou zpět k úpatí tedy nejprve znovu nástup na lanovku a několikaminutový dojezd na vršek Gemeindealpe. Tam si nás u nenápadné budky s občerstvením prohlíží několik místních štamgastů. Slunečné sobotní dopoledne si tu užívají vskutku náležitě – na lavičkách u kelímků s pivem.

Zaparkovaný bagr opodál napovídá, že to tady zanedlouho bude vypadat jinak. Tiše to potvrzuje moderní budova o několik desítek metrů vedle. V této nové horské chatě se už brzy budou trampové moci najíst v restauraci s vnitřním i venkovním posezením či ubytovat v jednom ze sdílených pokojů. Také tu vyroste dětské hřiště.

Terasa moderní horské chaty

Terasa moderní horské chaty

FOTO: Klára Fischleinová, Novinky

Z veliké terasy pak výletníci dohlédnou na lesklou hladinu jezera Erlaufsee i na bílou čepici hory Hochkar vysoké 1808 metrů. Tip pro otužilce – v Erlaufsee je v létě možné koupání, ale voda dosahuje maximálně teploty 22 stupňů Celsia.

S rukama na brzdách a hlavou ve větru

Dosyta si vychutnáváme panoramatický výhled do všech stran a dokrmujeme paměťové karty desítkami dalších snímků. Vkleče, vsedě, vleže – prostě, jak se dá, protože počasí nám přeje. Na obloze se chvílemi dramaticky honí černé mraky, ale na déšť nedojde. Všechno se tam nahoře rychle mění, jak už to na horách bývá.

Jezero Erlaufsee

Jezero Erlaufsee

FOTO: Klára Fischleinová, Novinky

Hurá zpátky na lanovku vstříc prostřední stanici s barevnými vozítky. Jmenují se Mountaincart a Monsterroller. První je nízká červená trojkolka, do které se jezdec pohodlně zaboří a řídí ji pouze dvěma řídítky s brzdami. Princip je jednoduchý. Ta na pravém řídítku ovládá pravé zadní kolo, nalevo to funguje stejně.

Monsterroller je zelená koloběžka s terénními koly. Vypadá méně stabilně. „Jízda na Monsterrolleru je pro zkušenější zájemce,“ potvrzuje obsluha půjčovny. Když se ptáme na frekvenci úrazů, uklidňuje nás, že se na této trase téměř žádné nestávají. Na trojkolkách prý už vůbec ne. Dobrá zpráva, říkám si. Helmu si na každý pád připevňujeme důkladně.

Koloběžka Monsterroller

Koloběžka Monsterroller

FOTO: Klára Fischleinová, Novinky

Poslední uvelebení a jede se! Za první zatáčkou začínám pochybovat o tom, že tu nedochází ke zraněním. Jedna z brzd je citlivější než druhá, takže nemůžu obě tisknout stejnou silou. Pár lehkých smyků a vychytávám to.

Cesta je prašná, a když navíc prorážíte oblaka prachu, která víří jezdec před vámi, bez brýlí to prostě nejde. Bohužel nám v půjčovně žádné nenabídli, a tak zhruba ve třetině cesty zastavuji u krajnice a nasazuji si alespoň své sluneční. Jízda se stává o poznání komfortnější.

Vozítko Mountaincart

Vozítko Mountaincart

FOTO: Klára Fischleinová, Novinky

Mountaincart nemá žádný motor ani pedály. Poháněný vahou jezdce (chvílemi snad i jeho strachem) se ovšem z kopce řítí jako drak! Když už mě nedráždí prach v očích a s ovládáním vozítka jsem sžitá, začínám si jízdu konečně pořádně vychutnávat.

Stezka je široká, takže lze skoro všude zastavit — z jakýchkoli důvodů. V některých riskantních úsecích jsou podél tratě záchytné sítě, v jiných naopak chybí. Nikdo si z toho nic moc nedělá. Když kolem mě prosviští zhruba dvanáctiletý kluk následovaný svojí babičkou, dodá mi to kuráž a zrychlím. Tahle dvojka snad vůbec nebrzdí! Když to zvládnou oni, já taky. Odvážím se víc zrychlit.

Spodní zastávka lanovky

Spodní zastávka lanovky

FOTO: Klára Fischleinová, Novinky

Přibližně pět kilometrů sjíždíme asi za 10 minut. Asfaltová cílová rovinka vozítko zpomalí, až zastaví. Podobně jako animovaní Flinstounovi rozjížděli svůj primitivní (zato vysoce ekologický) vůz, se i my několik metrů odrážíme nohama. Akorát nemotorněji. Pak už následuje poslední kopeček a ladné zaparkování u spodní stanice lanovky. Dobrodružná alpská jízda, to se musí nechat. Ale napodruhé by si ji člověk užil ještě víc.