Něžné skalničky oživí zahradu barvami

Půvab rostlin vyzdvihneme, když je vysadíme na slunce, jak to mají rády, a na místo, kde si na ně netroufnou bujnější sousedé. Ideální pro ně je skalka. Kámen skýtá atraktivní kulisu, udržuje květy v čistotě, když se přižene déšť, a rychle osychá, takže nehrozí zahnívání.

Stejné kvality nabízí štěrk. Štěrkoviště pro kvetoucí drobotinu má neotřelou moderní jiskru, navíc se zakládá snáze a rychleji než tradiční alpínum. Také v borduře podél patia skalničky pěkně vynikají.

Chceme-li se jimi kochat, aniž bychom museli na všechny čtyři, můžeme je zasadit do květináče nebo stylového džbánku a postavit na stůl.

Díky chloupkům všude po lodyhách, listech, ba dokonce i květech neprokřehne slunomilný koniklec obecný (Pulsatilla vulgaris) ani po závanu chladného vzduchu.

Co mu však bývá osudným, to je dlouhodobé mokro a poškození kůlovitého kořenu při nešetrném přesazování. Jedovatost rostliny nebrání včelám ani čmelákům ve sbírání pylu. Po opylení se květy mění v krásné chmýřité bambulky s dlouhou trvanlivostí.

Skalkové tulipány, např. Bakerův (Tulipa bakeri), nízký (T. humilis) či pozdní (T. tarda), dosahují výšky pouhých 10 až 15 cm.

Zdrobněliny záhonových příbuzných ochotně kvetou každým rokem a tam, kde je hýčká sluníčko a netrpí v těžké mokré půdě, často zplaňují.

Nůžkami jim nehrozíme dřív, než listy zavadnou, jinak nebudou mít dost síly k množení. Báječně se hodí ke skalkovým floxům.

Hořec bezlodyžný (Gentiana acaulis), trpasličí obyvatel vysokých hor a perla každé skalky, hlásí hmyzu, že má pro ně dostatek sladké šťávy.

V buňkách okvětních lístků kolují pigmenty zvané antokyany, proto dlouhé trubkovité květy, trčící kolmo vzhůru nad poduškou světle zelených přízemních lístků vypadají, jako by byly ušité z džínoviny nebo se napily inkoustu. Nesvědčí mu úpal, preferuje čerstvou půdu.

Když písečnice horská (Arenaria montana) vytasí zářivě bílý úsměv, neodolá jí ani ten, kdo nevlastní zahrádku.

Deseticentimetrová stálezelená trvalka s drobnými zašpičatělými lístky vytváří nadýchané, asi 30 cm široké polštáře poseté od dubna do června mléčnými pětičetnými květy.

Okouzluje mezi kameny i ve džbánku po babičce. Při pěstování v nádobě je důležitá pravidelná zálivka a občasné přihnojení.

Jakmile ze zimního sna procitne hlaváček jarní (Adonis vernalis), vyšle nad zem střapatý bochánek teničkých lístků. Teprve pak slavnostně otevírá až 7 cm široké, leskem rozzářené žluté květy a celé to vypadá, jako by si housátka vyšla na pastvu.

Oblíbený posel jara vysoký okolo 20 cm má rád teplá, výhřevná, suchá místa nejlépe s vápnitým podkladem. Mravenci po odkvětu sbírají semena a pomáhají mu tak v šíření.

Nad záplavou květů, jimiž se plamenka šídlovitá (Phlox subulata) zahaluje, oněmí každý úžasem, ať už jsou bílé, fialové, nebo sladce růžové.

Růžová se báječně hodí k zelenožluté barvě pryšců, s nimiž si plamenka rozumí po všech stránkách. Oba vyhledávají slunce, živnou propustnou půdu a dostatek prostoru.

Patnáct centimetrů vysoká skalnička se tuze ráda rozpíná. Poleví-li v kvetení, ostříháme ji koncem jara a přihnojíme.