Dokonce se říká, že sem zlínský majitel obuvnického impéria jezdil na letní byt. Ale to není potvrzené. „Když mu po osmačtyřicátém všechno sebrali, šla hájenka z ruky do ruky. Až ji v šestasedmdesátém roce koupil pan Lipina z Ostravska. A od něj jsem ji před dvěma roky získal já,“ ujal se ještě za pochodu slova pan Ladislav.

Malá, ale šikovná

Ti, kdo chatu navštívili, tvrdí, že je obdivuhodné, co všechno nevelká stavba půdorysu 10 x 10 metrů skrývá. Dáváme jim za pravdu. Když vstoupíte do stavení a neleknete se vysokého dřevěného hafana vpravo u dveří, můžete dvoukřídlými prosklenými dveřmi nakouknout a pak vstoupit do obývací místnosti s gaučem do tvaru „L“. Na ni navazuje v prostoru u předního štítu ještě jídelna. „Původně tady byla příčka, ale nechal jsem ji vybourat, stejně jako tu, která oddělovala od světnice kuchyň,“ vede nás majitel okolo parádních kachlových kamen k lince z modřínového dřeva.

Dřív, než vpravo vedle kuchyňské linky zaregistrujete dveře do koupelny, vás upoutá další příjemné posezení pro tři ve výstupku tvořeném bočním štítem. „Tady se podává káva nebo malé občerstvení,“ komentuje náš průvodce a vede nás do koupelny. Ta je v místě, kde bývala spižírna.

Z prostorné předsíně je doleva, tedy směrem k zadnímu štítu, vstup na WC a do sklepa. V něm je dnes nová kotelna s kotlem na pelety. Zalomené schodiště z předsíně nás pak přivedlo vzhůru k malému ratanovému posezení na podestě a ke dvěma ložnicím. Jedna je umístěna v bočním štítu, tedy na západ, druhou osvětluje okno hlavního štítu, který míří na jih.

Pohled na parádní dílo kamnáře Babici si člověk užívá ze všech koutů propojeného obytného prostoru.

FOTO: Petr Zhoř

Byl to můj dětský sen

Náš hostitel přiznává, že už jako malý snil o tom, že jednou bude mít dřevěnici. Starou, tradiční, která by měla tu správnou atmosféru. Jenže práce ho pohltila do té míry, že by ani na chalupaření neměl čas. „Přesto jsem pořád hledal. Na Valašsku jsem prochodil hodně lokalit, ale vždy jsem narazil na polorozpadlou stavbu, kterou už by nebylo možné zachovat. A já jsem nový dům stavět nechtěl.“

Před pár lety už to vypadalo, že se Ladislav svého snu vzdá, koupí pozemek a chalupu ve valašském stylu přece jen postaví. Ale jak už to někdy bývá, zapracovala náhoda. „Před nákupním střediskem v nedaleké vsi jsem potkal paní, která se mořila s výměnou kola u auta. Pomohl jsem jí a ona se mi svěřila, že pospíchá na schůzku ohledně prodeje roubené hájenky v Hostýnských vrších, a ukázala mi obrázek. Když viděla můj zájem, slíbila, že zavolá, jak to dopadlo. Skutečně se brzy ozvala a sdělila mi, že klient od smlouvy odstoupil. Prý se při prohlídce chaty zmínila o tom, že jsou trámy napadeny červotočem. Dokonce říkala, že z jednoho místa začali zničehonic vylézat velcí černí mravenci. Možná kalamitu ještě trochu zveličila, věděla, že o koupi hodně stojím,“ usmívá se Ladislav.

Paní zřejmě tušila i to, že si nový zájemce s obnovou stavby lépe poradí. Nezmýlila se. „Děda byl tesař, otec strojař a strýc konstruktér. Tlačili mě sice do strojařiny, do železa, ale já jsem tíhl ke dřevu,“ vzpomíná. „Vím, že by dědu potěšilo, kdybych dělal tesařinu jako on. Stavěli jsme spolu různé vazby, chaty a podobně. Ale nakonec jsem se vydal jinou cestou.“ Co se od svých pracovitých předků na
učil, však Ladislav nezapomněl. Kéž by větu, kterou on doma často slýchal, opakovali dědové a otcové i dalším dorostencům. „Říkali mi vždycky: Jsi chlap, tak si musíš umět všechno opravit. Mnoho věcí jsem si tedy na chatě dělal sám.“Rád vzpomíná na to, jak obě stavby natíral. „Všichni na mě koukali jako na atrakci, když jsem seděl ve štítu na lavici připoutané lany jako starý horolezec. Děda Kamasů, který bydlí v sousedství, říkal: Synku, zajeď do Dezy ve Valašském Meziříčí, oni ti dají bečku penetráku za pár šupů. Měsíc to bude smrdět, ale budeš mít vystaráno.“

Malé posezení pro tři je umístěno šikovně poblíž kuchyně

FOTO: Petr Zhoř

Jedenáct kontejnerů suti

V souvislosti s tím, že hájovna zvenku nevypadá moc veliká, udiví i další fakt. Když se před dvěma lety Ladislav pustil do vyklízení, vyvezlo se odsud jedenáct kontejnerů odpadu! Leccos se za ta léta nashromáždilo v hlavní budově i ve stodole, která má půdorys 10 x 5 metrů. S úklidem se začalo ve sklepě, skladišti pod schody a pokračovalo do kotelny, kde byl téměř nefunkční starý kotel. Ústřední topení bylo litinové. Bylo nutné vyvézt cihly ze zbouraných příček a dokonce tlusté vrstvy omítek ze stěn v přízemí.

„Stavení je roubené, ale moji předchůdci udělali v interiéru strašnou věc. Na trámy přibili rabicku a celé to omítli, čímž podle mě zničili tu pravou atmosféru,“ lituje majitel. „My jsme chtěli trámy očistit, ale dřevo už bylo v takovém stavu, že jsme neměli šanci. Nezbývalo nic jiného než stěny v přízemí zakrýt sádrokartonem.“

Další slušnou várku odpadu poskytl starý krb, který stál v místě dnešních kachlových kamen. „Byl částečně vytržený ze zdi. Stačilo málo a mohl od něj chytit trám, který lemoval bývalou příčku,“ líčí Ladislav, který rád přidal do kontejneru i staré koberce přilepené na podlahách zřejmě kvůli zateplení. Kovral byl i na schodech do podkroví. „Bylo mi to divné, protože stěny v předsíni jsou obloženy modřínem. Utrhl jsem koberec na jednom schodu a zjistil, že pod ním jsou modřínové fošny natřené hnědým lakem! Vůbec nechápu, proč to udělali! Dal jsem se do práce: oškubat koberec, obrousit lak, vyčistit dřevo, natřít… Myslím, že výsledek vypadá dobře.“

Z kuchyně vedou dveře do koupelny a vlevo i do předsíně

FOTO: Petr Zhoř

Za dva roky hotovo

Z minulosti, nebo přesněji řečeno po předchozím majiteli, toho v chatě moc nezbylo. 
„Odkoupil jsem od něj jenom staré selské zařízení kuchyně. Moc jsem o ně nestál, ale on je také nechtěl. Skončilo ve sklepě, kde jsem udělal vedle kotelny ještě pánské diskusní centrum. Jinak je vše nové, 
většinou ze Staré Jizby z Komárova u Opavy.“

Na podlahách v přízemí i v patře jsou dubové podlahy, tu a tam zateplené koberci. Stropy, na nichž byly omítky, skryl klasický dřevěný trámový strop z jasanu. Na přechodu z jídelny do kuchyně nechali noví majitelé postavit víceúčelová kachlová kamna. „Pan Babica z Ústí u Vsetína se vytáhl. Z jedné strany udělal krb, z druhé strany, směrem do kuchyně, klasický sporák. Stěna a lavice, které jsou mezi nimi, jsou vyhřívané,“ chválí si Ladislav lahvově zelené topidlo. Na lavici prý v chladnějších dnech rád sedává. Někdy si čte, někdy vezme do ruky kytaru.

Nakonec přišla na řadu střecha. „Byl tam jenom plech a podkroví škaredě promrzalo. Střechu jsme proto zaizolovali skelnou vatou, aby měla hájenka dobrý klobouk. Plech je původní, nově natřený. Toho se ujali klempíři, když vyměňovali prohnilé okapy a rýny,“ používá Ladislav valašský výraz pro dešťové svody. „Na stodolu jsme nechali položit stejnou krytinu, aby to hrálo s domem.“ Obnovu hájenky stihl nový majitel za necelé dva roky od podpisu kupní smlouvy. Řemeslníci prý o něm v dobrém říkali: „Je kapku netrpělivý.“ Jistě by to potvrdila i Ladislavova paní, která nejdřív do chaty moc chuti neměla, ale respektovala jeho přání. „Nakonec je to tady samozřejmě celé ‚ověšané‘ květinami.“

Statná lípa vévodí pozemku nad chatou. A kdo si nevybere některou z laviček u vstupu, může se třeba zhoupnout

FOTO: Petr Zhoř

V objetí přírody

Procházíme zahradou, v níž majitelé zachovali hlavně původní stromy. „Je tu obrovská lípa, kterou údajně zasadil Baťa, dvě staré jabloně a dvě višně. Jedna byla hodně špatná, ale dal jsem ji dohromady,“ říká s uspokojením náš průvodce. „Ale jeden ze dvou obrovských smrků musel jít dolů. Jinak jsme udělali úpravu jen tam, kde je nový dvoukomorový septik.“

Na to, aby měl hajný v jeho lesích dostatek dobré vody, myslel už před osmdesáti lety Tomáš Baťa. Zhruba 200 metrů nahoře v lese jsou dva prameny, z nichž šla voda samospádem do studny za bránou. „Jenže když jsem chatu koupil, voda netekla, což mi bylo samozřejmě divné. Děda Kamasů říkal, že když stahovali v lese dřevo, přerušili přívod. Tak jsem ho nechal vyčistit,“ konstatuje krátce a jasně Ladislav. A ukazuje další pojistnou studnu, která je v lesíku nad 
chatou.

Ptám se, co je tu z jeho pohledu nejhez-čí. Nezaváhal. „Je tu neskutečný klid. A nádherný výhled na kopce. Nejradši si vylezu nad chatu, je tam mezi břízkami lavička. Vidím krajinu od Moravské brány až po Starý Jičín aj s hradem. Dám si kafe a vydržím tam sedět hodně dlouho. Ale vždy jen do tři čtvrtě na pět, protože kolem páté tudy chodí daňčí pít vodu k potoku. To je flek, kde mě to úžasně nabíjí…“

www.chatar-chalupar.cz