Pelyněk má celou řadu druhů, ale vždy je to stříbrošedá, jemně chlupatá rostlina s velkým počtem zcela nenápadných květů, bývá aromatická. Vyhovují mu vždy spíše sušší stanoviště, některé druhy se pěstují na skalkách, kde tvoří přízemní voňavé koberce, jiné druhy využívá potravinářský průmysl. Aby ale obrázek byl úplný, musíme říct, že mezi pelyňky patří i velmi obtížný plevel.

Pelyněk brotan (Artemisia abrotanum) – neboli boží dřevec patří mezi trvalky, ale charakterem připomíná spíš polokeř. Největší ozdobou jsou jemně střihané listy svěže zelené nebo stříbřitě zelené barvy na tenkých větvičkách. Pelyněk brotan dorůstá do metrové výšky a vysazuje se nejčastěji do pozadí záhonů. Při výsadbě myslíme i na to, že se kolem něj šíří kořenitá citrusová vůně, tak se brotan výborně uplatní také v blízkosti posezení nebo terasy. Roste-li v zahradě někde stranou, postavíme si k němu alespoň malou lavičku.

Pelyněk brotan

Pelyněk brotan

FOTO: Shutterstock

Pelyněk pravý (Artemisia absintium) – neboli absint je patrně nejznámějším druhem pelyňku. Roste jako rozložitý polokeř s šedozelenými, hedvábně stříbřitými lístky. Jeho velmi hořké listy se používají pro výrobu známého, vysoce alkoholického absintu, kde jsou listy macerovány v alkoholu společně s anýzem a fenyklem – této kombinaci bylinek se říká „svatá trojice“. Vzniklý macerát se potom několikrát destiluje. Pelyňkové listy se používají také pro přípravu vermutu. Pelyněk pravý v kuchyni používáme jinak. Mladé listy se používají do salátů, do pokrmů z mletého masa a vlastně do všech tučných pokrmů z masa, protože usnadňuje trávení tuků.

Pelyněk pravý

Pelyněk pravý

FOTO: Profimedia.cz

Pelyněk kozalec (Artemisia dracunculus) – neboli estragon tvoří poměrně robustní rostliny vysoké kolem metru se svěže zelenými, čárkovitými hladkými listy. Ty se hojně používají v kavkazské a hlavně francouzské kuchyni. Na rozdíl od pravého pelyňku, který je vyloženě hořký, je chuť estragonu jiná – hořký je jen jemně, se sladkým podtónem a trochu chutná i po anýzu. Nelze bez něj připravit pýchu francouzské kuchyně, jako je omáčka béarnaise k chřestu, či dijónskou hořčici. Samozřejmě se dá v kuchyni používat v desítkách jiných receptů. Botanici rozlišují dvě formy estragonu, a sice původní druh (A. dracunculus), neboli pelyněk ruský, a druh šlechtěný neboli francouzský. Základní rozdíl je v tom, že tento šlechtěný druh netvoří semena a lze ho množit jenom vegetativně.

Pelyněk černobýl

Pelyněk černobýl

FOTO: Shutterstock

Pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris) – dorůstá do metru a půl a osidluje neobdělávanou krajinu a rumiště. Dnes ho považujeme za obtížný plevel, ale třeba Keltové jej vysoce ctili a v době slavností letního slunovratu z něj splétali věnce a girlandy, které později rituálně spalovali na ohni. Můžeme vyzkoušet použití mladých lístků do salátů či do vaječných jídel, lístky nejsou kupodivu hořké. Z původního divokého druhu zahradníci vyšlechtili zahradní kultivary se zlatými nebo panašovanými listy, například odrůdu ‘Oriental Limelight’. Z původního druhu si zahradní pelyňky zachovaly dravost růstu, takže potřebují pravidelný a nemilosrdný řez. Zahradní pelyňky se výborně hodí na neúrodné půdy, jako jsou třeba navážky nebo půda po stavbě.

Pelyněk Ludvíkův

Pelyněk Ludvíkův

FOTO: Shutterstock

Pelyněk Ludvíkův (Artemisia ludoviciana) – je okrasná trvalka se stříbrnými listy, která se hodí na slunná místa s chudou půdou. Na rozdíl od většiny pelyňků má poměrně výrazné bílé kvítky, které jsou vedle stříbrně zabarvených hustých polštářů rostliny dalším výrazným ozdobným prvkem. Stříbřité listy má také další zajímavý pelyněk.

Pelyněk pontický (Artemisia pontica). Jeho hluboce dělené šedozelené listy pokrývají jemné chloupky. Nízká, mírně aromatická trvalka se pěstuje jako vonný keřík, který může dorůst do 40 cm, množí se dělením. Má plazivý oddenek, díky kterému vytvoří husté koberce. Dobře roste na okrajích skalek na plném slunci.