Článek
„Kvůli rodině a kamarádům a upomínkám na krásná léta, která jsem tam zažíval do svých osmnácti let,“ vzpomíná absolvent olomouckého gymnázia.
Byt v domě, s novou fasádou i výtahem, pár kroků od Hakenových sadů mu plně vyhovuje velikostí i atmosférou. Vejde se mu sem i stojan s barvami.
Bývalý šampion v boxu Rosťa Osička
V předsíni na radiátoru visí staré kožené boxerské rukavice a na stěně reliéf středověkého erbu s českým lvem. Každý, kdo v dobrém přichází, může mít hned jasno!
Stavebními úpravami prošlo i rozšířené zápraží.
Od Antiky po současnost
„Teď se cítím hlavně jako malíř, protože poslední měsíce připravuji na duben výstavu na Radnici ve Vysočanech. Když jsem v tělocvičně, tak jsem trenér boxu a jedu box. Doma, kde mám už i místo u okna na malířský stojan a barvy, většinou malíř. Vstanu třeba ve tři hodiny ráno a jdu malovat.“
V malé kuchyni je vše potřebné a po ruce.
Výstava se bude jmenovat od Antiky k dnešku - krása pohybu, dynamika. Asi na padesáti obrazech chce ukázat, jak se sport, nejen box, vyvíjel.
„Od dob, kdy nikdo nebral žádná anabolika a nepoužíval žádné injekce kvůli růstu svalové hmoty, aby se líbil holkám.“
Malování, které přišlo vedle sportu tak nějak přirozeně a plynule, je pro Rosťu terapie. „Relax a zklidnění. Je to vývoj stejně jako životní filozofie. Jsem věřící člověk a myslím, že to byla Boží vůle. Vždycky jsem si maloval, teď připravuji patnáctou výstavu, ale vždycky jsem chtěl přes obrazy lidem něco říci a ukázat. Jsou to senzitivní obrazy. Rousseau byl celník - ale mít tak dnes jeho obraz,“ usmívá se Rosťa. Ale hned dodává, že on nepotřebuje kolem sebe zbytečné věci a majetek.
„Vždycky jsem boxoval za potřesení rukou, diplom a želízka, co mi visí támhle na stuhách. Když dnes vidím, jak jsou přepláceny třeba fotbalové hvězdy, tak mi to přijde nadhodnocený a neúměrné vedle chudoby a bídy. Někde chybí v nemocnicích přístroje a někde dají dvacetiletému klukovi, který ještě ani neví, co se s ním děje, například milióny za přestup. Nelze se mu divit, že se vznáší v oblacích, ale lidsky ho to kazí. Když už má vydřené peníze zkušený chlap, tak už taky ví, jak s nimi naložit. Každý sport má být nějak ohodnocený, ale má to mít určitou míru. Zaplacení mají být ti, kteří přinášejí nějaké hodnoty pro lidstvo - vědci, lékaři a podobně,“ komentuje mimo jiné i inspiraci pro své obrazy.
Od jídelního stolu je kroků do kuchyňky předsíní a obývákem.
„Rád se scházívám s malíři a výstavu mi bude otvírat kunsthistorik profesor Ivo Janoušek. Je to opravdový znalec umění, a proto jsem si ho vybral, aby mně uvedl výstavu. Když řekne líbí se mi to, výstava bude pěkná, tak mi to stačí, je to takové požehnání.“
Ani kuřeti by neublížil
„Jsem sice všežravec, ale omezil jsem maso. Cítím se potom lehčí a taky mám rád zvířata. Kdybych je měl na dvorku, nechám je tam do smrti běhat, až by uhynula stářím. A kdybych měl mít hlad, začal bych pěstovat žampiony,“ přiznává se smíchem muž s ostře řezanými rysy, který rozdal v ringu nepočítaně ran. A taky si pamatuje, jak se v pražské tramvaji pobil s kapsáři, když okrádali dva starší turisty.
Byt zdobí hlavně obrazy od kamarádů a starožitný nábytek.
Dodnes nevydýchal, že v té pomoci zůstal sám a nikdo ho nevaroval, že se na něho zezadu chystá další z gangu. Dostal ránu teleskopem do zátylku. Už je to minulost a dávno se s ním nikdo nechtěl poměřovat.
„Čím jsi starší, tím víc chodíš jinými cestami, na kterých už tak nepřijdeš do situace, kdy by se s tebou někdo chtěl prát jen tak z hecu, u baru. Jen ti kapsáři, ale to jsem bránil lidi. Prý to byli nějací bývalí rumunští zápasníci, chlapi jako hory a nečekali, že se do nich pustí osmdesátikilový chlapík. Byl to nerozhodný boj, ale dlouho jsem byl špatný z toho, že si lidi okolo četli noviny a koukali do mobilů a ani nemukli.“
Zmatek omezuje svobodu
V prostorném obývacím pokoji (vznikl ze dvou místností po vybourání stěny) je překvapivě prkenná podlaha, jako někde na chalupě.
„Původně tu byly parkety, a když jsme rekonstruovali podlahu a odstranili je, objevily se tyhle nádherný fošny. Jsou přes sto let staré. Mám rád i starý nábytek, jak se říká, s duší. Už jsem si tady takto zvykl, jsem tu ve svém a o nějakém stěhování neuvažuji. Bydlí se tu dobře, je to kousek do centra i do práce ve fitku BBC na Vinohradech. A mám výhled na bájnou horu Vítkov.
Obrázky a knihy nechybí ani v ložnici.
Tady v obýváku se žije, vedle se jen spí. V létě, na jaře mám pořád otevřeno na balkón, který rozšiřuje obytný prostor. Žádné moderní a designové kousky tady nepotřebuju. Stejně jako žádnou další techniku, dvě auta, počítače, několik mobilů… Nakonec je v tom zmatek a méně svobody.
Když se člověk omezí a vystačí i jen s tím základním, zjistí, že má více času na všechno ostatní a nemusí jen hlídat, jestli má zaplacené všechny složenky, pojistky a půjčky… Jsme tady na tom světě na zkoušku.
A jsme tady proto, abychom byli užiteční a zanechali po sobě něco dobrého. Při konzumním a plytkém životě, kdy si myslíme, že musíme stihnout všechny nabízené, i ty špatné věci, je také třeba říci dost, když to nemá morální a mravní náboj,“ vypočítává Rosťa Osička.
Balkónek je dalším obytným prostorem využívaným po většinu roku.
Odraz slunce z Moravy
Jak rád pobývá ve svém bytě, tak se rád vrací do malebné, jihomoravské krajiny. „Moravský Žižkov je krásná vinařská obec plná keřů a stromů, vinohradů, kde mám rodinu, syna Rosťu a přátele. V Praze dceru Klaudii, která mi také dělá radost. Víno si vozím z Moravského Žižkova a Velkých Bílovic, odkud pocházel i můj otec. Vinaři se tam naučili dělat vynikající vína konkurující zahraničním.“
