Mini Countryman Cooper S E All4: ne-Mini

Mini je auto, které jsem vždycky rád osedlal. Byla s ním zábava. Člověk nemusel jet rychle, ale jel plynule. Jen nemnoho zatáček muset přibrzďovat. Jinak se do nich vrhnul nekompromisně stálou rychlostí a po počátečních nervózních reakcích mé nervové soustavy se vše uklidnilo a z tohoto stylu jízdy jsem udělal standard.

Pamatuji, jak jsem se starším Mini Cooperem jel přísně podle předpisů. Snažil jsem se ani kilometr za hodinu navíc nedat. A přesto jsem do tradičního cíle vzdáleného sto kilometrů s kombinací města/dálnice/okresní silnice vtrhnul s časem o 10 % lepším než kdykoli jindy. Prostě jsem v zatáčkách nepotřeboval brzdit.

Teď jsem si sednul do tohoto ohromného MaxiMini a poznal jsem, že tyhle hrátky jsou minulostí. To, čím pro mě bylo Mini, je pryč. Auto je to obrovské po všech stránkách. Má nadrozměrná i světla s obroučkami LED diod pro denní svícení. Všechno je tak nějak o kousek větší. O kousek nad ten standardní rozměr – kola, chladič, střecha, okna, prostě všechno.

Ne, že by se nelíbil. Synovi se líbil moc, holkám po ulicích taky (otáčely se, ne že ne), ale nakonec to na lásku na první pohled nebylo.

A interiér? Stále je tu ohromný centrální kruh, stále jsou tu páčková tlačítka (ty miluju!) ale už to není ono. Stále je tu málo místa, tohle i přes velké rozměry není prostě rodinný vůz, kam byste dali tři dětské sedačky vedle sebe a do kufru kočárek, kolo a koloběžku. Stále je z auta mizerný výhled, protože horní lem okna je moc daleko a dole, jako kdyby auto mělo nasazený kšilt. Ale už to prostě není ono. Budíky za volantem, výhled vzad špatný a posezení na sedadlech je moc vysoko.

To, co je pod kapotou, známe už z testu BMW 225xe Active Tourer.

Ano, je to kompletní pohonná soustava jako v tomhle mnichovském voze. Takže známá patnáctistovka s výkonem 100 kW, která pohání přední nápravu a k tomu elektromotor pohánějící zadní nápravu. To, co jsme psali u BMW, patří bez rozdílu i k Mini. Spalovací motor je velmi tichý, a abyste zaslechli změnu elektřina <> benzín, musíte mít hodně dobrý sluch nebo motor vytočený pořádně přišlápnutým pedálem plynu. Škoda, že akumulátory odebraly i kus nádrže na benzín, takže dojezd na spalovací motor je nějakých 430 km.

Z klidu auto dokáže startovat velmi svižně. Zapojí se jak spalovací motor, tak i elektromotor. V dynamických vlastnostech pak už auto tak svižné není. Už je cítit vysoká hmotnost a klesající točivý moment s otáčkami elektromotoru.

Jen na elektřinu vůz dojede cca 30 km, ale záleží na charakteru trati, řidiči a dalších parametrech. Zkusil jsem i akumulátory dobít za jízdy. Na normální režim to šlo velmi pomalu. Zjistil jsem, že je dobré zapnout šetřivý mód (uchovává elektřinu na pozdější dobu), který změní charakter spalovacího agregátu jen málo, ale zato ho výrazně preferuje a prakticky potírá elektromotor. Tím se přebytečná energie z agregátu a brzd lépe přelévá a kapacita se plní nejrychleji. S prázdným akumulátorem pak po dálnici ve standardním tempu po 30 km byl akumulátor dobit na 42 %.

Ano, stále s tímhle autem lze zažít emoce. Stále se může člověk dobře svézt. Je to pořád auto lepší na jízdu než 80 % konkurence. Ale už to prostě není to Mini. Vysoké, těžké. Nebrzdit před zatáčkou jsem si už netroufl. Těch 1735 kg na vysokém podvozku je znát. Naštěstí brzdy pracují výborně. Auto nenechá ve štychu. Tam, kde už je cítit, že vzadu auto ztloustlo, zasáhne stabilizace. Ale ta nervová soustava, jak jsem o ní mluvil na začátku, se prostě v tomhle autě neuklidnila. Už to přesáhlo určitou mez.

Co vadí dost je hluk od pneumatik. Odhlučnění podběhů by chtělo ještě doladit. Stejně tak potřebuje doladit i ceník. Základní výbava na jednom miliónu korun a auto samotné na 1,3 miliónech. No, to chce být už pořádným fanouškem Mini.