A tak pobyt předčasně ukončil a hned druhý den brzy ráno už jel s kolegy domů. Ve vlaku se pořád dokola dohadovali, co všechno by včerejší události mohly znamenat.

„Neuměli jsme si to pořádně představit. Teprve když jsme vystoupili na Hlavním nádraží a vběhli rovnou doprostřed dění na Václavském náměstí, zatočila se nám hlava. V euforii jsem požádal kamaráda, který prodával v Supraphonu na začátku pasáže Praha, aby pustil venkovním reproduktorem Smetanovu Mou vlast. Stál jsem tam v dešti a byl naměkko,“ vybavuje si Zdeněk Troška a je i po těch letech znovu dojatý.

Vítězí bezohlednost, arogance a závist. Škoda!

Je mu jasné, že za těch dvacet let se udělalo mnoho krásného a užitečného. „Země zkrásněla. Jsou upravené domy, města, venkov. Lidé žijí svobodně, aspoň si to mnozí myslí. Čím dál víc lidí však žije v diktátu mamonu, takže jsou daleko víc nesvobodní, aniž si to uvědomují. Co se bohužel zhoršilo, jsou mezilidské vztahy na všech úrovních našeho života. Mizí pokora, skromnost, úcta jednoho k druhému. A vítězí bezohlednost, arogance a závist. Škoda!“