Článek
Sledovat dětským pohledem dospělé problémy je častá a vděčná metoda v literatuře i ve filmu. Jde o to, kolik z toho kdo vytěží. Někdo jen pár úsměvných situací, jiný fascinující výpověď o životě.
Kladem Mádlova prvního pokusu na režisérské židličce je dětská hravost ve formě (když se kamera chová, jako kdyby film točilo dítě nebo když kluci pseudodokumentárně hovoří a dívají se do kamery). Občas stojí jen na spontánním blbnutí a grimasách dvou protagonistů (Zdeněk Bařinka, Jan Maršál), kteří se v rodině i ve škole chovají nenuceně, realisticky, bez trapných za vlasy přitažených zápletek a dialogů, které se u současných českých (nejen dětských) filmů velmi rozšířily.
Společně se dvěma kamarády ze základní školy řešíme záhadu, kam přes den mizí otec rodiny (Ondřej Vetchý). Nejdříve vznikne podezření, že má milenku. Jenže nic dalšího tomu nenasvědčuje, zejména ne fakt, že matku vůbec netrápí, kam odjíždí, jako by to vše dávno věděla.
Rodiče: Ondřej Vetchý a Lucie Trmíková
V další linii sledujeme epizodku s domácím násilím u kamaráda a boj kluků s fotbalovým družstvem, kde vládne protekce a šikana. Prostředí dětských sportovních klubů je načrtnuto vtipně a věrně. Malého hlavního hrdinu ale přece jen trápí hlavně tátovy výlety, a tak se rozhodne pro tajné sledování jeho auta.
Problém scénáře spočívá v tom, že neudrží napětí, je předvídatelný. Hlavní záhadu, kam otec jezdí, vyřeší dospělý divák do půlky filmu, pokud se nad tím chce zamyslet. Pojedeme k moři vypadá jako směska nápadů a různých žánrů, kde navíc jednotlivé scény nenavazují úplně hladce. Pořád jde ale o přijatelný dětský film s příjemným humorem.